Creepy Teepee 2013: When I smoke weed/ the weed smokes me

Tak ještě jednou. Pobuřuje se na internetech někdo nad tím, že na Colours of Ostrava chodí lidi v rejoickách a batice? Nebo že se na Rock for People každý rád ozdobí reklamním slamáčkem, aby mohl smeknout před mistrem? Záměrně nezmiňuju žánrově vyhraněnější festivaly, protože subcultures are dead. „Revolta stylem“ ale asi někde ještě visí ve vzduchu. Jak jinak si vysvětlit, že se na účet Creepy Teepee každoročně nakupí stereotypní, nebojím se říct xenofobní balast o divných/vesmírných lidech, hipsterech, pozérech? A co ty takzvané kapely, které nikdo neslyšel a možná brzy neuslyší?

GLOBÁLNÍ ZVUK S LOKÁLNÍM ZÁZEMÍM
Krýpko se letos zkrouhlo na tři dny. Co ho ještě spojovalo s „ostatními festivaly“ v nehudební rovině, bylo zpřetrháno už loni angažováním elitního malopivovaru Kocour, letos navíc absentoval klobásový pán a bezpříznakový kebab, o jídlo se staralo lokální veg bistro (vařil i vítěz Chalupeckého ceny Radim Labuda) a už se nikde neválely Jägermeister zkumavky servírované otrokyněmi v oranžových boa. Zato se v areálu usídlilo vršovické Café Baron Prášil a svým berliner espressem dělalo tvrdou konkurenci legendární kutnohorské filtrokavárně Na Kozím plácku. Odehrál se i druhý ročník „Creepy Lottery“ o díla českých spřízněných umělců. Atraktivita narostla díky mnohým esům jako Jiří Thýn nebo Tomáš Vaněk a vyřazení žertovných výher. Tolik něco ověřitelných informací „technického rázu“.

Na zbytek mám asi podobně spolehlivou a nosnou vzpomínku, jako Pictureplanovy představy o městě, které s rozhodností sloupkaře časopisu Epocha shrnul do prohlášení „Hitler loved the czech architecture, so he didn’t destroy Kutna Ora“. Já zase nechci nabourávat podobu festivalu, jak jej A.M.180 naservírovali. Line-up byl nakonec výborně sestavený, až na úplné jednotlivosti, a přes počáteční nedůvěru a strach z hluchých míst, způsobené hlavně vysokou částkou investovanou do SSIONa. Proklamovaný přínos Travise Egedyho v roli „spolukurátora“ se nakonec nijak veřejně nevzýval, o to byl citelnější právě v některých fahrplanových návaznostech a nadmíru příjemných překvapeních, jako byl nedělní zakončovací DJ set, kdy se sešli všichni prominenti za laptopem týpka, z něhož se v průběhu dnů vyloupl Weird Magic. Ondřej Kobza, přítomná gentrifikační postava pražského monopolizovaného krojcberku, kam patří i Café Baron Prášil, pak zřejmě nestačil kulit oči, jak se „hipsteři“ umí zabavit i bez Balkan Bashavelu. Zamrzí ovšem právě autorský Pictureplaneův set, který v neděli za světla připomínal neohrabané těžení z hitových jistot, jak to dělával takový IAMX „mezi svýma“, a moc ukázek z nové desky, kde mají být „sexiest sounds ever“, nám nenabídl. Taky trochu hapruje výraznější účast vaporwavových archeologů ze soundcloudu na úkor prostoru, jaký byla věnován třeba konzervativnímu nujazzovému wonky v podání vyhraného producenta/bubeníka jménem Shigeto nebo bohužel už obehraný synthpop Telepathe. Ale darmo mluvit o takové hudbě, pro mě stejné Šeranově flotile jako údajně návštěvníci Creepy Teepee pro anonymní vzorek starousedlíků. Jak se říkávalo třeba ve festivalových průvodcích Reportu: „Není to můj styl.“ Takže o Bobbym Connovi a větší kytarovkové části programu napříč všemi třemi dny radši někde jinde, jindy.

SEKÁČOVÝ ROLE PLAYING
Stejně tak nemám osobní zkušenost se čtvrtečním warm-upem, který se odehrál pod nadvládou „spolukurátorujícího“ Pictureplanea a DJe Dog Dicka coby dua Dickpic. Ve vykachlíkované stáčírně pivovaru ale bylo prý lidí řídce jako v Nové syntéze blahé paměti. Takže si Dog Dick i Dickpic střihli ještě sobotní set. Pictureplane dal nahlídnout do svých 90‘s fantazií samplováním podobných hitovek poháněných soulovou bassline jako v tracku Living Every Dream pro Antwona. Příběh o tom, jak internet porazil MTV, pak nabyl barvitějších rozměrů, a to jak ve vizuálním kontrastu kníratého Dog Dicka a blogového fashion guru Travise Egedyho, tak vzájemnými noisovými výpady do už už chytlavých beatů a Dog Dickových singalongů a charakteristicky tlumených sladkých melodií z hrdla Pictureplanea.

Něco okázalých vytržení z předpokladů a předsudků vkládaných za zvlněnou bránu pivovaru dolehlo i na mě. Příkladem za všechny byla smršť postoupená zřejmě na přímluvu Anderse Groenlina, na jehož včerejší vernisáži rovněž hráli. Windows 98 Teenage Riot? Metal Gear Solid Escape Plan? Norští Next Life rozpoutali digitální kytarové math-metalové peklo a spoutali laptop hned dvakrát, za světla v pátek i vprostřed moshpitu na úplný závěr. Basák, který si svým cvičením s Gibsonem SG uzurpoval pozici frontmana, leccos o kapele řekl svým trikem Diablo III. Teleportem z tohohle likvidačního RPG se v ranních hodinách na pátečně-sobotní afterparty asi taky ocitla DJ Lemieux. Její vinylové techno, minimal a nezařaditelný, nekončící a neodolatelný samospád hajtek, bassdrumů a clapů s lehkou pomocí z baru (nápis No beer bar bitch byl výstižný) všem dodalo minimálně +10 staminy a z tohohle souboje jsme si odnášeli přesvědčení „zmateně dobrý“.

PÍSEŇ O ROLANDOVI
Slava, Teengirl Fantasy a po nich SSION – chtělo by se říct kombinace jak z SXSW, Koučely apod. To už by se do uvažování o festivalu oknem dostala dveřmi vyhozená dynamika centrum-periferie, jejímž důsledkem je mimo jiné i to nekonečně ubíjející nutné anticreepy minimum zmiňované v úvodu. It’s 2013 biatch. A k tomu je zřejmě nejlepším soundtrackem právě juke/footwork a další internetové škatulkové pasti na streetdance v podání Slavy. Producent vizáže dezertéra z Putinovy mládeže nechal svým donekonečna modulovaným pompézním 808/909/∞ zvukem volné pole smyšlenkám o komplementárnosti takovýchto ballroom bangerů a proklikávání fotek na fejsbuku. Příhodnějším přirovnáním k nepřehledné elektronické smršti je samozřejmě vizualita „tumblr culture“ se všemi reprezentacemi halucinogenního multitaskingu v podobě zmnožení rámů, tekutých tvarů, „thee physical“ doteků nebo asi nejaktuálněji demestikovaných tribal ornamentů. Trochu to dojmologicky štíplo, nálepka hipster však tímhle expozé jednou provždy mizí ze scény do propadla, s trochou pomoci od nápovědy v mušli. Nik Timková s Jakubem Hoškem opět připravili pro tohle rozpoložení mysli a internetové kultury dokonale odpovídající Creepy plakát. Některým jménům seděla grafická podoba méně, některým byla přímo na míru. Ale nevermind, nebo spíš never log off, Slava, Teengirl Fantasy i jejich fanoušci jsou z jednoho vrhu.

Rolandovské piánkové loopy srostlé s basovou náloží a poháněné setrvačníkem rimshotů a kravských zvonců z útrob drummašiny stejné značky nebyly jedinou třecí plochou rozzářených Teengirl Fantasy s extenzivním soundem Slavy. Všechny soundcloudové reposty vedou přes Chicago a Detroit. Logan Takahashi v natahovacím Nike triku s Nickem Weissem v rozhalence často nechávali vokálním samplům svátek, takže spíš než splašenou Ciaru jako v Slavově hitu Girl Like Me, útočila jinými zbraněmi celistvá soulová fatálnost Shannon Funchess z Light Asylum v Dancing in slow motion. Stran mincí jak na Vlašském dvoře. A to nemluvím o následném pompézním pětihvězdičkovém queerpopu s překvapivě citlivým vystupováním. Plně pojmout parfumovaný závan velkofestivalové atmosféry z vystoupení SSIONa, jehož na koncertech doprovází právě Nick Weiss z TF, je trochu mimo moji kompetenci. Invazí na stage se přesto nedalo pohrdnout.

Aneb jak údajně pravila paní v sousedním hotelu Kréta: „Přes den jsou to takový písničky, ale večer, kdybys to slyšela, bys nevěřila.“

To je celkem výstižné pro sobotní line-up. Zachmuřená Quiltland (ne Quitland) svými éterickými haunted-lounge plochami nastolila otázku papežského schizmatu, které se rozhostilo mezi AMDiscs labelem a A.M.180 collective. Pokud odpolední atmosféře něco chybělo, nedá mi nevzpomenout zmíněný pseudožánr vaporvawe a třeba takového AMDiscs exponenta NMesh nebo novou akvizici Drip-133. Rovněž asi „takověpísničkoví“ Tar...Feathers a jejich syrový heavy dream pop (odkaz k před pár lety NME protežovaným Wu Lyf je snad namístě) se skoro až „slow/sadcorovými“ ozvuky připomněli právě časy okolo Indie Twins apod., kdy Jakub Hošek častěji do plátna řezal sáhodlouhé srdceryvné nápisy, než maloval photoshopovou mřížku a na plátno printscreenoval všechny organické záhyby netartu jako dnes.

INTERNET PVNK TASTES GOOD
V téhle souvislosti nelze nevypíchnout lo-fi projekt Dracula Lewis. Analogový mix, promáčklý mikrofon a bizarní pad v designu Remosky obsluhuje řádný vepřový flamendr, legendami opředený (prý původně) Rumun Simone Trabucchi, zodpovědný i za italský DIY label Hunderbiss Records. Jeho eklekticismus vystihuje patrný rozdíl mezi dvěma videoklipy – tumblrovým Spacies a trashovým strobo v Marble Eyes, který víc navádí ke srovnání s „kolegou“ Sewn Leather. Ten kdysi hrál na vernisáži Hoškovic výstavy „Paranoid Couch Potato“ a podle pro studentskou archisortu trendsetterského blogu Michala Kuzemenského, vlnícího se v první řadě na Dracula Lewis, Sewn Leather už v ohledu na nulovou hybnou odezvu pražské mládeže do Česka moc nechce (). Kámoš DJ Dog Dick se snad přimluví. Byvší milánský squatter Dracula Lewis ale není takový sebedestruktivní ranař jako Sewn Leather, ani stejný okázalý kazetový audiofil co do technického setupu. Jejich vzájemnost ovšem vystihuje družstevní track Smoke ov the Pvnk s textem When I smoke weed, the weed smokes me, kterým Dracula Lewis startoval. Zdroje jeho tvorby sice nejsou tak zřejmé, paranoidní zvuk (tohle adjektivum podle mého sedí přesně na zvuk takovýchhle lo-fi experimentátorů, ne na jungle, jak teď prosazovalo několik lidí na stránkách Ádvojky v diskusi o Smrti raveu) tak blízký Sewn Leather vězí v postavení vokálu, který jako by namáhavě v zájmu výsledné špíny přizvukoval okolo lítajícím synth halucinacím Johna Carpentera prohnaným bastardizovaným 80’s industrialem a citáty z Akt X. I want to believe, stálo na Pictureplaneově nášivce s UFO. U$e Your Illu$ion$, chce se odpovědět titulem desky Draculy Lewise.

ENTERTETE KUNST, ZDIVOČELÝ AKADEMISMUS, I AKÁDA
Temná podoba 80’s ve stylu pražských RARE parties nabyla estetických i estétských rozměrů ve večerní odtažité performance Lust for Youth z Kodaně. Už název odkazuje k synthwave, no-wave a obdobně zařazovaným kapelám, které ustavovaly dobovou spojitost mezi syntetickým zvukem, označovaným např. za chladný nebo gotický, a jakýmsi potlačovaným fetišistickým backgroundem, např. ve smyslu transgresivního užívání nacistické estetiky a symbolů u Death in June (v téhle spojitosti se sluší připomenout kapelu Die Selektion, která ve čtvrtek 18. 7. lastminutově zahraje v Café V lese). Projektované představy do antického umění v rámci vykřičeného pojetí „edle Einfalt und Stille Grösse“ Johanna Joachima Winckellmanna, „zakladatele dějin umění“, dnes hodně lidí označuje hlavně za výstup jeho homoerotických podvědomých měřítek. Takové elitářské pastiše se derou na mysl při střetu s „Tichou velikostí“ Lust for Youth. Neue Slowenische Welle nebo Arne Jacobsen? Odpovědí jsou jen přísné, a přesto éterické tváře a ulízané vlasy. Nebo uniformita bílých polotriček a modrých levisek spolu s ručníkem splývajícím jako draperie na kufru plném analogue voodoo. Ten patřil Lokemu Rahbekovi z Iceage (skupině taktéž neohrabaně obviňované z obdivu k něčemu jako fašistické vizualitě), který na koncertech doprovází producenta a frontmana Hannese Norrvideho. Loke Rahbek má ještě projekt Vår podobný Lust for Youth a taky ze Sacred Bones records. Na obalu desky Perfect View Lust for Youth stojí ve stínu vedle Norrvideho, v sobotu večer zářili oba ve stejném narcistním vytržení. V odvolání na název kodaňského label/obchod/galerii, který Rahbek založil: Posh Isolation. Nebo česky: buď něžnej / buď temnej.

V tomto nezahálely ani české kapely. Palermo představili v plné délce novou desku Still Life, která je událostí sahající za hranice hudební scény, stejně jako za zdi AVU. Zas a znova je škoda, že je GASK okupován nekomunikativními podvodníky. Probíhající opulentní výstava Images for Images, založená na výměně děl současných umělců za fotografie anachronického samorosta Miroslava Tichého, by byla tou pravou stagí pro dandyovskou dvojici studentů AVU, jak sami sebe titulují. Z bordelu a tmy pod Tichého Stolem vytáhli obrození Gajarský se Štětinou vycizelované Zátiší, za nějž by jim ve zmíněném barteru padly k nohám všechny preinstagramové přeludy žen podřízených mlsnému pohledu kyjovského samorosta. Krása v prostém posouzení, zážitek ne nepodobný Lust for Youth, v „lidskosti“ diametrálně lidštějších rozměrů. Muži hrubšího zrna Lightning Glove konečně našli v Praze nedopřávaný klid v ravu zaslíbené Británii při výletě do Manchesteru i releasu kazety na Tesla Tapes. Raving Peacock’s Tail je podobně temný a analyticky podaný, jak o modernistické malbě vypráví Vladimír Houdek, který stvořil obal debutové kazety Fantasmagorie interiéru. Do té nás uvrhly všechny houdkovské šablony ve slepé uličce hardcore continua Lightning gláááv, jejichž „antikou“ není moderna, ale hlavně devadesátky. Dystopická „emise posloupnosti repetitivních úderů“, kde to nešustí papírem Ádvojky o Smrti ravu, zato na ni přívlastek paranoidní sedne mnohem více než na jungle, jak se o tom snažili v onom vydání referovat. Sedne jako prdel na hrnec, což není rovnocenný vztah. Prdel je přece poddajná tvaru hrnce. Zhruba taková fenomenologie „pro punkáče i akademiky“ panuje v textech Bělíčka staršího. Jeho vokál už jen cyklicky nepřizvukuje zábleskům sirén a snarů nebo léčkám zapamatovatelných basslines jako kdysi, stejně jako ve VJingu AKA 47 pořád defiluje šermíř jednorožec. Ale i Pictureplane, kterému prizmatická projekce prala do obličeje, musel zatleskat potápějící se lodi s pirátským rádiem.

DON’T DISTURB MY CIRCLES
Zcela vymykajícím se bylo jinak možná nenápadné představení ještě nenápadnějšího dobráka od pohledu. Sand Circles, pro něhož je stejně přiléhavá švédská národnost jako stájová příslušnost k Not Not Fun, si minulý rok vyzkoušel hlavní stage za světla. Chvála sv. Barboře za letošní prime time na dojezdu. Lightning Glove taky útočí dialektikou kvazitanečního, naoko vstřícného beatu a matení smyslů, ale co s tělem i myslí prováděly zastaralé stroje Sand Circles... Třeba zpožděné kopáky v tracku příznačně nazvaném Endless Nights se nedají slovy popsat, leda snad tancovat o kutnohorském památkovém fondu. Pokud jsem si kolikrát stěžoval, že v Česku chybí něco jako Boiler Room, v nekonečné noci Sand Circles jsem tenhle mytizovaný prostor i hudební disciplínu v jednom uzřel v pivovaru U Lorce. A doufám, že ho tamtéž najdu za rok zase. Bez Red Bullu a okřídlených jedovatých slov o pózách. Stay real & online.