Cult of Luna: návod na postmetalové štěstí

ISIS jsou mrtví. Všem je nám to líto, ale nenaděláte nic a pozici největší postmetalové kapely museli chtě nechtě přebrat Cult of Luna. A zatímco před šesti lety si do Rock Café přivezli The Ocean, pro druhý májový den zvolili podstatně méně přirozený a očekávatelný support – true norwegian black metal God Seed. Jsou u stejné bookingovky a King ov Hell v zákulisí prohlásil, že se vlastně necítí jako black metal. Haha. Budiž.

Je ale pravda, že God Seed nejsou zas tak směšní jako jejich ex-alter ego Gorgoroth. Teda... kromě Gaahla přirozeně. Ale nic proti. Příležitostní fousatí hipsteři koukali na něj a ďábelské snažení jeho bandy s corpsepainty se značnou nedůvěrou. Přece jen je to relativně ortodoxní black metal, ať si každý říká, co chce. Žádní vlci v trůnním sále. Od mid-tempo diska à la Satyricon po rock and roll. Jen na hopsání nebyla s vidinou švédských intelektuálů moc nálada. Ačkoliv hrál zvuk proti nim, podařilo se jim nakonec obklopit se zvláštní aurou a nevypadalo to, že by publikum přišlo k větší újmě. Dokonce ani s covery Gorgoroth.

Ve chvíli, kdy vaše poslední deska sbírá pozitivnější hodnocení než kterákoliv předchozí a na Metacritic září žlutý neon Universal Acclaim, není důvod dělat ústupky při tvorbě setlistu. Zvláště když vaše obecenstvo a priori nebude po sté vyžadovat Number of the Beast. Jinými slovy, Vertical I a II tvořily 7/10 setu, který byl hudební stejně jako vizuální. Ne, kapela sice zůstala bez tváří, stejně tak jako anonymní publikum, ale tato bariéra nebyla překážkou, porozumění proběhlo bez jakýchkoliv komplikací a reakce publika byla neuvěřitelná. A i když světelná show nebyla tak monstrózní jako na jejich festivalových show, stále působila dotažená do nejmenších detailu a světla reagovala skutečně na každou pomlku.

Jednoznačný vrchol koncertu Vicarious Redemption je skutečný magnum opus nejenom posledního alba. Od mystického downtempo bossa nova rytmu na začátku (vážně, zkuste si to zrychlit) přes elektro bass vložku až po závěrečný klimax to celé působí jako návod na post-metal. Jenže jsou návody, které jsou upřímně na hovno a snaží se shrnout celý komplikovaný proces do jednoho malého obrázku, a pak jsou návody, které jsou mistrovské dílo. Jeden takový devatenáctiminutový jsme si prožili. Přistihl jsem se, že se usmívám, a rozhodně jsem nebyl sám. Ne snad proto, že vidím Cult of Luna naživo, není to ostatně poprvé, ale jejich hudba obsahuje, pod zdánlivou melancholickou slupkou, čarovné optimistické kouzlo. Nebo jsou prostě všichni šťastní, že jsou všichni ostatní šťastní a kapela je taky šťastná. Ale nechci to přehánět s kytičkama a sluníčkem. Brutální to bylo, to mi věřte.

Kdybych je neviděl dřív za o něco příznivějších podmínek, než může střední klub typu Rock Café nabídnout, myslím si, že je to ultimátní postmetalová show. Žánrová hranice, která už se nemá kam posunout. Ale teď vím, že těch světel může být víc, že to může být hlasitější a větší a pomalejší (no...). I přes to všechno to v pátek bylo někde úplně jinde, mimo.