Kateřina Lukáčová | Články / Reporty | 18.06.2016
Jsme stále sami, i když jsme dva a někdy se jen zoufale snažíme udržet. Držet se jeden druhého a nepustit, aby nás ten druhý udržel nad hladinou, aby nás nenechal utonout v temnotách. A i když to třeba vždycky není ve dvou lepší, protože nevidíme, kam jdeme a nemůžeme se rozhlédnout, rozhodnout se svobodně, protože nás někdo drží, někdo nám překáží, zdá se to být jednodušší.
Inscenace na rozhraní tance a fyzického divadla věnující se tématu symbiózy, která na povrchu může vypadat jinak než doopravdy, v režii Milana Kozánka přivádí na prázdnou bílou scénu dva tanečníky v černém (Tomáš Wortner, Katarzyna Kamecka). Na počátku každý připoutaný ke své pupeční šňůře mikrofonu a nemohou se odpoutat, je to pro ně těžké. Tlumeně šeptají nějaká slova – rozumět jim však příliš není. Je to spíš jen dýchání – známka života. Jako můry zpod lampy se postupně rozlétají do prostoru a začínají mezi sebou vytvářet vztahy. V prázdném čistém prostoru vytvářejícím dojem laboratoře představují dva jedince – dva exponáty, které se střetnou a ve vzájemné pohybové interakci, aby nám popsali, že vždycky když se střetneme tak se ovlivníme - omezíme. Otázkou zůstává, proč se střetáváme – abychom se obohatili, abychom se využili, abychom pomohli sobě nebo tomu druhému?
Možná že někdy komunikujeme jen kvůli komunikaci ne kvůli sdělení. Někdy je mluvení samo sobě účelem bez ambice přimět někoho k činu či předat informaci. Jedinec, který vstupuje do daného symbiotického vztahu, se nazývá symbiont. Termín symbióza se používá často pouze ve smyslu oboustranně výhodného soužití, ačkoliv ve skutečnosti zahrnuje veškeré modely soužití. Ve chvíli kdy jsme dva, je těžké určit proč vlastně. Zda jsou naše motivy sobecké – nebo zda vůbec existují nějaké jiné. Nebo se k lidem přibližujeme jen kvůli svým vlastním potřebám. Možná se jen využíváme pro dobré pocity, které z toho máme. Dokud se navzájem nevysajeme – nezabijeme svého hostitele, tak parazitický vztah zřejmě vydrží.
Paraziti
16.06.2016, Buranteatr, Brno
foto © vrbaak
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.