Články / Reporty

Děkuji, že mě vedeš, i když nevím kam.

Děkuji, že mě vedeš, i když nevím kam.

Kateřina Lukáčová | Články / Reporty | 18.06.2016

Jsme stále sami, i když jsme dva a někdy se jen zoufale snažíme udržet. Držet se jeden druhého a nepustit, aby nás ten druhý udržel nad hladinou, aby nás nenechal utonout v temnotách. A i když to třeba vždycky není ve dvou lepší, protože nevidíme, kam jdeme a nemůžeme se rozhlédnout, rozhodnout se svobodně, protože nás někdo drží, někdo nám překáží, zdá se to být jednodušší.

Inscenace na rozhraní tance a fyzického divadla věnující se tématu symbiózy, která na povrchu může vypadat jinak než doopravdy, v režii Milana Kozánka přivádí na prázdnou bílou scénu dva tanečníky v černém (Tomáš Wortner, Katarzyna Kamecka). Na počátku každý připoutaný ke své pupeční šňůře mikrofonu a nemohou se odpoutat, je to pro ně těžké. Tlumeně šeptají nějaká slova – rozumět jim však příliš není. Je to spíš jen dýchání – známka života. Jako můry zpod lampy se postupně rozlétají do prostoru a začínají mezi sebou vytvářet vztahy. V prázdném čistém prostoru vytvářejícím dojem laboratoře představují dva jedince – dva exponáty, které se střetnou a ve vzájemné pohybové interakci, aby nám popsali, že vždycky když se střetneme tak se ovlivníme - omezíme. Otázkou zůstává, proč se střetáváme – abychom se obohatili, abychom se využili, abychom pomohli sobě nebo tomu druhému?

Možná že někdy komunikujeme jen kvůli komunikaci ne kvůli sdělení. Někdy je mluvení samo sobě účelem bez ambice přimět někoho k činu či předat informaci. Jedinec, který vstupuje do daného symbiotického vztahu, se nazývá symbiont. Termín symbióza se používá často pouze ve smyslu oboustranně výhodného soužití, ačkoliv ve skutečnosti zahrnuje veškeré modely soužití. Ve chvíli kdy jsme dva, je těžké určit proč vlastně. Zda jsou naše motivy sobecké – nebo zda vůbec existují nějaké jiné. Nebo se k lidem přibližujeme jen kvůli svým vlastním potřebám. Možná se jen využíváme pro dobré pocity, které z toho máme. Dokud se navzájem nevysajeme – nezabijeme svého hostitele, tak parazitický vztah zřejmě vydrží.

Info

Paraziti
16.06.2016, Buranteatr, Brno

foto © vrbaak

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Písně o lásce a radosti (Nick Cave & The Bad Seeds)

Jiří V. Matýsek 20.10.2024

„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.

Zažehnout plamen (Jazz Goes To Town, 2024)

Veronika Miksová 17.10.2024

Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.

V úkrytu zvuku (A Place to Bury Strangers)

Martin Šmíd 16.10.2024

Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace