Distorze v oparu (KVB)

Před sedmi lety v žižkovském klubu Final pro pár lidí poprvé, tentokrát ve vršovickém Café V lese pro vyprodaný sklep. KVB se po čase přijeli ukázat tuzemskému publiku a za dobu od posledního koncertu se vyprofilovali v ceněnou kapelu přesahující hranice postpunku nebo jiných temnějších scén. Úspěšně jsem je dokázal prošvihnout na lipské seanci Wave Gothik Treffen v květnu a nynější pražský koncert ukázal, že dokáží přitáhnout mnohem různorodější paletu posluchačů než německý podnik.

Support neznám, ale zvědavost mě nakonec zvedá z lokálu Na Tržišti, kde lehce najetý slovenský výčepák sleduje Kmotra a obohacuje okolí fundovaným výkladem i obligátním výrokem, že kniha byla lepší. Café V lese se trochu bojím – na prostorové dispozice, kvalitu pivních nápojů a masu návštěvníků nevzpomínám v nejlepším, ale stejně se vracím. Prošvihnout dvoučlenné M!r!m z Londýna by byla škoda. Co na tom, že pozoruhodnější než hudební složka je estetika promítaných vizuálů – noir, pokřivené sochy, koláže. Písně plynou a neruší, i když se na ježka střižený zpěvák snaživě zmítá v procítěných polohách. Synťáky a postpunk klasického střihu, nic víc, nic míň.

Sklepení je možná vyprodané, ale naplněno tak akorát, důstojný životní prostor je zachován. Nick Wood a Kat Day ví, co dělají, a odpovídá tomu sehraná dynamika, vizuály i volba skladeb. V průběhu více než hodinového vystoupení se postupně probírají celou tvorbou a prokládají ji výraznějšími tracky z aktuálního alba Only Now Forever. To vyšlo letos v říjnu a pro KVB znamená o něco větší příklon od kytar k elektronice a synťákům. Stejnojmenná úvodní skladba pomalu rozkládá zasněnou atmosféru topící se v reverbech, odevzdaných vokálech a tepajícím beatu ve spáncích. Tempo se mírně zrychluje, Always Then nebo Afterglow jsou sázky na jistotu, místo jiskřivé In Deep bych raději volil dunivou Lower Depths pro osvěžení, ze dva roky starého alba Of Desire padá čím dál více skladeb. Kytary nezůstávají upozaděny.

KVB zpomalují a chtějí rozšířit plochu pro vizuály, promítat i na nízký strop nad pódiem. Dobrý nápad, je na co se dívat. Většinou obrazy pracují na principu rozsekání a kaleidoskopického vrstvení výjevů, nechybí ale ani nostalgii budící záběry ze závodních her, arkádová estetika, něco popkulturní retro vlny, duhové barvy i černobílá. Pomalejší Violet Noon se vymyká hudebně i obrazově. Že v tomto případě jde o melancholický jemný pop, víme, že ho doprovodí podivné záběry z video-deníčku z teplé dovolené u moře plné sytých barev a mírného kýče, čekám méně. Ani Only My Skin přiliš nechutná, hřejivá nuda. Nevadí, následující White Walls a Night Games jsou výletem do zlatého fondu kapely, doprovázeny architektonickými, geometrickými vizemi sídlištních projektů, které se rozprostírají a proměnlivě víří kolem stage.

Intenzivnější kontakt s publikem se nekoná, na to se duo příliš soustředí na vystoupení. Ponor do teskných i vířivých vod završuje aktuální hymna Above Us, v níž dominuje důrazný rytmus, naléhavost, zapamatovatelnost. KVB se loučí kvílivou Dayzed, dnes už archivní záležitostí, a její frenetické distorze a hluky dávají probrat ze zastřeného oparu, který je po celém Lese. Merch lze platit kartou.