Lenka Marie | Články / Reporty | 18.04.2018
Věděla jsem, že do Bii Nu to mám jenom kousek, ale přes den jsem se slušně vyřídila a navíc jsem měla svoje oblíbené boty, ve kterých se nedá běhat. Na poslední chvíli mi došlo, že jednu stanici můžu popojet U-Bahnem, a už jsem se po namrzlé, temné ulici klouzala do ruského baru, kde na mě čekal Petar. V plyšové sedačce popíjel Moscow Mule a pozoroval vysokého číšníka s dlouhými šedými vlasy a s poněkud nepřirozeně vypadajícím, hustým černým knírem. Číšník byl Španěl, bylo březnové úterý a Petar si myslel, že pro něj mám lístek. Neměla jsem.
Bii Nu je menší klub v přízemí nadzemní stanice U-Bahnu. Ještě v řadě na pivo jsme slyšeli, že Sophia už začíná hrát. „What the fuck?!“ rozhodil Petar ruce. „To jako hraje tu nejlepší písničku hned na začátek?“ A skutečně. Z nějakého nepochopitelného důvodu, který se příčí všem zásadám koncertních programů od dechovky po metal, se zpěvačka rozhodla jako první zahrát Being Special. Rozmluvila jsem Petarovi, že by bylo lepší jít někam do baru, a vtlačila se vedle zvukařského hnízda. Zpěvačka pokračovala úplně neznámou – a nezajímavou – písničkou, kterou ani neuvedla, a hned nato zařadila příšernou coververzi Moon River. Petar poznamenal, že vypadá zhuleně. Anebo je nervózní. „Nejspíš je nervózní a zhulená zároveň, a to je vůbec ta nejhorší kombinace,“ povídám já.
Naštěstí pokračovala tím lepším z alba: Dizzy Izzy („Hello yellow helicopter take me to the mental doctor“) pro mě a 3:05 („If there's something wrong with me, it don't mean things are right with you“) na míru Petarovi. „Tohle budu používat,“ usmál se na mě úlisně. V Berlíně jsem se nakonec nepotkala s jeho přítelem a napadlo mě, jestli už vyřešili jeho malý kokainový zlozvyk.
Sophia měla na pódiu malé klávesy a s sebou týpka s basovou kytarou, kterou dost často střídal za MacBook. Když ale točil knoflíkem na mixáku, spíš to vypadalo, že ladí volume. Duo se snažilo vytvářet koncertní verze písniček, ale to je dost problém, pokud nemáte nic zajímavého, co byste zahráli. Je dobré si tohle přiznat a nekrmit publikum dlouhými plochými přechody o ničem. Za celé vystoupení Sophia s publikem nekomunikovala, pokud nepočítám: „Jak se máte? Dobře. To je dobře, já se mám taky dobře!“ Asi bych dokázala říct pár vět navíc. Třeba: „Já jsem Sophia Kennedy, pocházím z Baltimoru, ale žiju kdovíproč v Hamburku, a tohle je můj kamarád XY a tyhle písničky jsou z mojí desky, co vyšla minulý rok.“ Když už nic jiného. Tedy pokud vyloženě nelpíte na tom, aby o vás nikdo nevěděl, nebo se vážně nechcete živit hudbou a tady jste vlastně jen proto, že jste chtěli sto padesáti lidem ukázat svou novou košili s vyšívanýma kytičkama.
Koncert s repertoárem jednoho alba netrvá nikdy dlouho, ale ve skutečnosti celé album ani neodehráli. Kromě pár pochopitelných vynechávek nezahráli moji oblíbenou Bug on a Rug, což mě trochu ranilo. Proč prasit Moon River, když mám vlastní dobrou skladbu? Na závěr nás zpěvačka dorazila přídavkem. „Proč hraje znova tu samou písničku?“ podíval se na mě Petar. Ano, proč hraje znova Being Special, je to vtip nebo nějaký nový dramaturgický rámec, co nechápu? Ne, byla to jiná písnička. Ale s naprosto totožným sledem akordů. Scheiβe. Tohle už není ani béčkový song, tohle je céčko jak vyšitý. Vzali jsme kabáty a vypadli.
Sophia Kennedy (us)
20. 3. 2018 Bii Nu, Berlín, Německo
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.