Filmové Hradiště 2020 III: Postapo a nádražky

Úterý mělo být dnem zasvěceným nádražkám. V online dokumentu mám seznam sedmi blízkých nádražních restaurací, který by měl vše zachránit. Když ale po útrpném, takřka tropickém putování dojíždíme na první štaci, do Veselí nad Moravou, zjišťujeme, že nádražka je čerstvě zavřená. Pravda, na čepu měli Staropramen a každé zavření takového podniku by se mohlo oslavit, ale tento lokál působí velmi upraveně a vzorně. Navíc když je situován do rekonstruovaného drážního objektu, z jehož stěn promlouvá slovácká symbolika. Zdá se, že ve Veselí je to nejzajímavější záležitost – řady paneláků nezvou dále do města. Odjíždíme tak raději o zastávku dál, do Ostrožské Nové Vsi. Tam už jsme terén mapovali, tamní jezera jsou v suchém kraji jednou z žádaných útěch. Navíc koupání naplňuje archetypální figuru langošů a vody – místní, takřka metrovou langošovou atrakci je lepší sdílet ve dvou.

Hlad nemá šanci ani v hospůdce Na Peróně. Mířím pouze na drobnou svačinku, vyplnit čas do příjezdu vlaku přežvykováním uzenky, na talíři se objevuje majestátní, naddimenzované trampské cigáro. Prý z řeznictví U Kusáků, není co vytknout. Sadu bramboráčků s eidamovým přelivem ochutnávám jen decentně, kapacita byla naplněna. Panu majiteli s tričkem ČD Cargo říkám, že může být hrdým provozovatelem jedné z nejhezčích nádražek u nás. Podepisuje se na tom poetická zahrada i fakt, že se v rámci zvelebování svého podniku pustil do stavby vlastní pivní železnice, putující interiérem, zavlažující hosty.

Vždycky mě bavilo pozorovat, jak se místní obyvatelé prolínají s festivalovými návštěvníky. Zatímco ve Varech je i za normálních okolností turistů tolik, že místňáci jsou v trvalé defenzivě, což se podepisuje na nabídce i tempu lázeňského města, Uherské Hradiště je tady pořád především pro místní. A ti s nadšením chodí jak na filmy, tak doprovodné akce. Po projekci tak potkáte dvě starší paní, jak v chládku místní vinárny náruživě dávají filmové tipy, pronášejíce: „… tohle bylo sice hezký, ale děsně smutný, na to radši nechoď.” Na obědě jsem od vedlejšího stolu zaslechnul rodinnou konverzaci, v níž se dědeček nezapomněl pochlubit, jak nainstaloval pomalu se sklápěcí záchodový prkýnko. Večer zase pobaví urputná snaha mladší generace přemluvit sekuriťáka v Míru, aby je bez akreditace pustil aspoň nakouknout. Vrcholem je místní mladý fantasta, kterému pracovně říkáme Patrik a který nás dvě noci po sobě zásobuje bizarními a zjevně smyšlenými příběhy z kriminálu. Některé momenty jako by vypadly ze série půlnočních filmových delikates. Na konci poprosí o dvacku na jídlo, pak se spokojeně loučíme.

Ani se mi nezdálo, že bych se mohl během filmovky podívat do stanu opičích hadů. Žoviální dělníci filmu Stuchlý a Schmarc uvádějí zábavnou talkshow Čelisti. Během dvou hodin vystřídají mnohé hosty: Stříbrného Rafaela otcovsky mentorují, Víta Klusáka raději umísťují do rohu a neskýtají mu tolik prostoru, Ivu Hejlíčkovou popichují tak, až se zdánlivě přísná dramaturgyně LFŠ dostane do pověstného varu. Vše později chladne, žurnalista Stuchlý slídí v blízkosti baru Dobré pivo, řeč se stáčí k trampingu. Pietní etuda na Konibar ze mě vyloudí slzu nostalgie.

fotogalerie z festivalu najdete zde a tady

Úterní odpoledne a večer patří ekologickým tématům, filmům věnujícím se vlivu člověka na přírodu. Ukrajinský snímek Atlantida vypráví o blízké budoucnosti, v níž Ukrajina vyhrála válku a získala Donbas i Krym. Právě na průmyslovém východě Ukrajiny se odehrává pomalu vyprávěný příběh o životě válečného veterána a krajiny zničené válkou. Pečlivě rámovaným záběrům dominují opuštěné industriální komplexy, zdevastovaná krajina, paneláky marně vzdorující postupné destrukci a všudypřítomná šeď. Válka nekončí posledním výstřelem a bezútěšnost sálá z každého záběru. Podzemní voda je znečištěná, nabídka pracovních pozic se skládá z práce v ocelárnách a pomoci s odkrýváním masových hrobů a následnou exhumací nalezených ostatků. Nicméně pro obyvatele, kteří si tento neobyvatelný kus země vybojovali v dlouhé a bolestivé válce není cesta pryč řešením.

Kritický pohled neopouští ani dokument Antropocén: Epocha člověka, který ve vizuálně podmanivých záběrech mapuje vliv člověka na geologickou strukturu země. Film je důsledný v mapování, nesnaží se explicitně agitovat za ekologická témata. Vypráví pomocí dlouhých a impozantních záběrů na průmyslem, těžbou i rozšiřováním sídel proměněnou krajinu. Svým takřka meditativním rozměrem připomene snímky Rona Frickeho (Chronos, Samsara) a nutí diváka, aby ke svým závěrům dospěl sám. Uvádí pojem antropocén jako novou geologickou epochu, jejímž rozhodujícím hráčem není příroda, ale člověk.