Gerard Way a kult osobnosti

„Dnes ráno jsem se probudil, stále ještě ponořen ve snu. Sluneční paprsky probíhaly oknem, dotýkaly se mojí tváře a pak… mě přepadla úzkost. Hluboká, náhlá a jedním okamžikem mě vhodila do reality. Je konec. Láska, touha, vzdor, nenávist, zoufalství, krása, to vše nás celé ty roky utvářelo a následně dovedlo ke konci. Již není proti čemu bojovat…“ S těmito slovy ukončil Gerard Way na jaře roku 2013 dvanáctiletou kariéru kapely My Chemical Romance, když sepsal několikastránkový alegorický dopis na rozloučenou, v němž líčil své myšlenky a utichající emoce. My Chemical Romance, kteří sehráli na počátku milénia jednu z klíčových rolí v nově se rodící éře emo punk rocku, dosáhla po předposlední desce The Black Parade kýženého cíle a jakýkoli další pokus o pokračování se jevil jako bezvýznamný. Bývalý frontman Gerard Way tak získal prostor vymanit se z dlouholeté závislosti na alkoholu, xanaxu a kokainu, aby mohl v září 2014 povstat z popela sólovkou Hesitant Alien. Tu naživo uvedl 28. ledna v pražském Lucerna Music Baru.

Večer zahájila britská kapela Nothing But Thieves. Čtveřice, co od pohledu nedávno opustila brány základní školy, vydala zatím jen jedno EP, ale už se o ní hovoří jako o vycházející hvězdě britské alternativní popové scény. Po technické stránce parta z ponurého pobřežního Southendu opravdu předstihuje většinu svých vrstevníků. Přes co se však nelze přenést, je zpěvákovo falsetto, tak ikonické například pro Axla Rose z Guns n Roses. Výsledek zní jako plytký heatr break song od Leony Lewis, který není pro vás, ale pro rozněžněné fanynky pod pódiem, z nichž nejedna doufá, že citlivý mladík zlomí právě její srdce.

O půl deváté je sál naplněn davem fanoušků. Adrenalin už není možné zadržovat, někteří začínají skandovat Gerardovo jméno. Tma je protnuta ohlušujícím výkřikem a set zahajuje písnička The Bureau. Přivítání a pecka Action Cat, která je ústředním songem alba, jehož pop-artový přebal inspirovaný Bryanem Ferrym a rudými vlasy Davida Bowieho předjímá posun novým směrem. Na rozdíl od My Chemical Romance, kde byly hudebními vlivy The Misfits, Iron Maden, Black Flag a Steven Morrissey, je nahrávka Hesitant Alien postavena na základech britského devadesátkového popu v čele s Pulp a Blur. „Tohle je píseň Millions,“ uvádí Gerard další pulzující song, jehož dynamika okamžitě zaplaví sál desítkami bouřlivých rukou. Fanynky, z nichž některé obsadili prostory Lucerny už v dopoledních hodinách, hltají svoji modlu každou buňkou v těle. Vnímá někdo kapelu? Pravidelné rytmické linky bubeníka Jarroda Alexandera a klávesisty Jamieho Muhoberaca, na které navazují ostré riffy a vazbení kytaristy Iana Fowlese, právě tohle vytváří melodický komplex v duchu alternativního shoegaze.

„Tenhle song je o tom, jak jsem v mládí odešel z domu. Ne proto, že bych byl nasranej na rodiče. Prostě jsem to tak cítil.“ Následuje emotivní Drugstore Perfume a po ní Brother. Dvě procítěné písně, kde cítíte, že i když se Gerardova hudební stránka posunula na hony od My Chemical Romance, někde tam uvnitř stále přežívají Skylines And Turnstiles, Helena nebo Famous Last Word. „Pokud jste někdy cítili bolest, beznaděj a neutuchající deprese, je to v pořádku. Vězte, že to časem přejde. Zaměřte se na lidi kolem sebe.“ Pak jedna z nových písniček, které na desce nenajdete, klavírní instrumentálka Ambulance. Fanynky se na chvíli přestávají sápat na stage, do potichlé atmosféry plápolá malý plamínek zapalovače. Kult osobnosti? Rozhodně!

Vydat se na tour s albem, jehož písničky a texty nebude nikdo znát, s novým projektem, který se dalece liší od zbožňovaných My Chemical Romance a nikdy neunikne jejich srovnávání, od toho nemůžete mít velká očekávání. Středeční koncert Gerarda Waye je však důkazem, že dobrá muzika nemusí lpět na slavné historii, aby si udržela publikum. Přídavky: Kid Nothing a Snakedriver, cover od Jesus And The Mary Chain.