Shaqualyck | Články / Reporty | 04.03.2015
Někdo znalý věci kdysi moudře prohlásil, že hudba a ženy jedno jsou. A každý, kdo byl poslední únorovou sobotu v kopřivnické Mandale, se o pravdivosti těchto slov mohl přesvědčit na vlastní oči i uši. Narychlo spíchnutá cedulka hlásila už od vchodových dveří splněný sen každého pořadatele: „Sorry, máme vyprodáno.“ V publiku se natěšeně tísnily všechny věkové kategorie, na které už se z pódia usmívala drobná brunetka obklopena nástroji a bezmála hmatatelnou aurou pozitivní energie. Namísto zbylých dvou grácií Lucie Redlové a Jitky Šuranské ze sestavy MDŽ jí po boku stanul blonďák Christoffer Strandh z uskupení Chris Beach. Vousatý Švéd doprovodil těšínskou rodačku na basu, trubku i kytaru, jejich souhra šlapala přirozeně, navíc jim to spolu ohromně slušelo. Předvedený repertoár nevycházel ani tak ze starší tvorby zahrnující mj. veleúspěšnou desku Ja tutaj mieszkam (2012), jako spíš z té nově připravované, která už je, jak Beata přiznala, na spadnutí.
Poslouchat její hudbu je jak křižovat odlehlými krajinami a objevovat s ní všechna ta polozapomenutá zákoutí, která sama procestovala a vzpomínky na ně otiskla do osobitých skladeb ctících tradice slezské a valašské lidové slovesnosti. V jejím písničkářství se zrcadlí lidé, místa i věci, na které Beata Bocek nahlíží za všech okolností v dobrém a s duší dokořán. Stačí se na chvíli zaposlouchat a musí vám být jasné, že tenhle folk není jen o talentu pro svébytnou muzikální reflexi (ne)všední reality, jde o upřímnost bez příkras, odvahu a ryzí pocit. Pro hru na efekt není v tomhle žánru místo. Můžete mít hlas jako Pavarotti, ale když vám to nikdo nevěří, nemá smysl mlátit prázdnou slámu. Kus nábytku jako námět na písničku? A proč ne, jde-li o skříň s příběhem. Obyčejné věci, neobyčejné souvislosti. Někdo je vidí, někdo cítí a jiný z nich sochá verše. Ať už písně Beaty Bocek vznikly v pustých končinách Nového Zélandu či na dubajských eskalátorech, obecenstvo jí viselo na rtech a hltalo každý akord, každé slovo. Zpívala sice opět převážně v polštině, o jazykové bariéře ale nemohla být řeč. Během koncertu tradičně vystřídala ukulele, kytaru i akordeon. Pobaveně vyprávěla o exkrementech andulky Leszka i o dědečkovi, jemuž trvalo celé dva roky, než po válce našel cestu domů. Snad chtěl zažít svět, potkat život… Myslím, že Beata Bocek to má podobně.
Chvíli na to se na scéně zjevila temperamentní Katarzia. Po kroji nebo upjatém černém úboru řádové sestry, ve kterém vystoupila na podzim v Olomouci, ani památky. Místo toho tam stála vysmátá holka v křiklavých šatech, která bavila sál historkami roztržité řidičky. Promotérově skorotchýni vychválila spořádanou večeři a jala se sázet do osazenstva natěšeného árt té kafé všechny hity z mimořádně vyvedeného debutu Generácia Y (2013). Na něm se Katarína na férovku vyzpívala z milostných lapálií takovým způsobem, že éterem okamžitě proběhla šeptanda stran největšího slovenského talentu za posledních patnáct let. Jenže tentokrát přijela čerstvě zamilovaná, takže songy, ze kterých se člověku dřív svíral žaludek (Utekám, Knock drop), vyzněly o poznání jinak. Svého času snad plnily úlohu kreativní autoterapie, nyní však zafungovaly coby upomínka na staré rány a s těmi už Katarzia dávno zúčtovala. Srdce neúprosně velí posunout se dál. Stejný sport, nové hřiště, tahle holka se nedá. Z vágneho jasné se v aktuální interpretaci stala sebevědomým lovesongem, naopak vážně nevážná Mama nebo „havlovský“ Dunaj působily nadčasově a navzdory osobnímu pohledu na věc skoro až univerzálně. V přídavku se Kata vyznala z neochoty zapojovat na koncertech publikum, jenže mašinka na beaty se jí do futrálu na kytaru nevešla, a tak musely nastoupit ochotné končetiny přítomných pánů a dam. Světlo světa tak spatřila hiphopová Princezna Lolita, Katarínino zlobivé rozdováděné alter ego, které za vydařeným večerem udělalo nečekanou, ale o to pádnější tečku.
Katarzia (sk) + Beata Bocek
28.2.2015 [árt té kafé] Mandala, Kopřivnice
foto © Pavel Karas
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.