Happy? Ani ne. Pharrell Williams.

V první řadě je potřeba ocenit fakt, že do Prahy přijela popová hvězda na vrcholu své popularity a nemusíme čekat několik let, než vlivem skomírající slávy sleví ze svých nároků a svolí svou show uskutečnit i u nás. Pharrell Williams v poslední době promlouvá do globálního popu v nebývalém měřítku, navíc Daft Punk jen tak nepřijedou, takže Get Lucky věrněji než od Pharrella nelze (jsem si myslel). Snad i díky tomu byla O2 arena navzdory původním předpokladům slušně zaplněná.

Předskokani byli dva, skokan a skokanka, což je u monstr akcí netradiční tah a v tomhle případě čistý nerozum. Cris Cab má rád reggae, a kdyby rapoval, tak by si mohl střihnout duet se Selah Sue, ale v momentálním rozpoložení by ho, obávám se, převálcovala. Hráč na saxofon byl vítané zpestření, některé refrény měly drive, jiné ho jen vytrvale předstíraly. These are two roses/ I picked them from your garden/ I’m begging for your pardon. To je poezie, panečku. Zatímco Cris se dal přežít, možná i užít (pokud dupete nohou s důrazem na třetí), zpěvačka Foxes si to pokazila už před začátkem setu. Čekat na předkapelu tři čtvrtě hodinu, když vás ještě čeká čekání na Pharrella, na poslední metro, to je jak čekání na Godota. A ani nebyl důvod čekat. Asi i díky zpoždění působila kapela i anglická zpěvačka nervózně, výkon mdlý, hluboký hlas se nevzdaloval ze své pohodlné zóny, pár naučených tanečních kroků se opakovalo stále dokola a její electro pop je upřímně stále stejný.

Egyptské intro natáčené snad tisíci smartphony odstartovalo show hlavní hvězdy a byla to právě první část setu, která působila nejjistěji. Písně z G I R L neopouští skvělá funková kytara, Pharrell paradoxně během večera zvládal intonovat hlavně ve svých slavných vysokých polohách a kupříkladu Marilyn Monroe byl příslib nezapomenutelné show, který se nenaplnil. A přitom design samotný byl vkusný a decentní. Čtyři schodiště do prázdna a zbytek tvořily obrazovky, na kterých rozkvétaly pestrobarevné animované květiny, mrkala zvířátka a vůbec - bylo vidět, že si někdo dlouho hrál a na výsledek může být pyšný. Proslovy mezi čísly byly sice příliš dlouhé, ale Pharrell působil sympatickým dojmem a potvrzoval to i činy. Tanečnice nechal předvést sólo číslo s upoutávkou na vlastní stránku, několikrát pozval fanoušky na pódium a nezdráhal se s nimi zatancovat, obejmout, políbit neboli darovat minutu slávy a vzpomínky na celý život. Věci, co dělat nemusel, ale přesto se rozhodl dělat.

Průser byl v hudbě. N.E.R.D.o.v.á. část působila nuceně a rozpadle, Pharrell není moc dobrý rapper, minimálně naživo, a i rádoby našlapaná choreografie byla spíš směšná. Navíc v průběhu show přestával zpívat a nechával za sebe mluvit backing track, případně dvě doprovodné vokalistky. Chvílemi nezpíval ani to, co by skutečně měl, a jeden z předpokládaných vrcholů večera, Get Lucky, bylo snad největší zklamání. Z celé písně zazpíval snad patnáct procent textu a zbytek vzdal, zašeptal nebo maximálně vyštěknul. Lose Yourself to Dance byla o něco lepší, ale pachuť zůstala a konfety při závěrečné obligátní Happy působily spíš jako výsměch. „Tak jsme si to užili děti a ani to nebolelo. Teda alespoň mě.“