David Loch | Články / Reporty | 20.10.2014
Strahovský stadion dává po setmění vzpomenout více na zaniklou civilizaci než na sportovní svatostánek. Monumentální věž odvětrávací šachty, která se otírá o lampami osvícené nebe, pak na dalekou budoucnost. Atributy minulosti a budoucnosti měly v pátek večer své opodstatnění. Na Sedmičku si totiž odskočila depresivní partička s odznakem BirdPen na klopě, aby představila svoji staronovou tvář. Ačkoli vypuštěná tiskovka nešetřila filosofií všedního dne a přispěla zrnkem písku do diskuze o míře svobody uvnitř státních systémů, na koncertě šlo mudrlantství stranou. Anebo ne?
Dresscode večera: černá. (Depešáci tu protentokrát nebyli.) Tím se BirdPen od Archive, kde Dave Pen hospodaří také jako frontman, neliší. Duše obou uskupení spojuje téměř totožná depresivní atmosféra a rozpoznatelný rukopis dlouhých inter přecházejících plynule do skladeb. Po úvodní melancholické Like a Mountain přišla The Safety in Numbers Is Now Zero, jejíž melodická výbava zaplní vaši mysl do posledního místečka. Bytový designer hadr.
V souboji se starším materiálem jsou novinky umírněnější, fanoušky ale potěší tradiční předvídatelnost, tohle kvarteto rozhodně nepatří do škatulky strukturálních experimentátorů. Sázejí na postrockový minimalismus, avšak přímočařejší a více gradující. V tom by problém nebyl. Ale... Máte-li skladbu typu Machines Live Like Ordinary People, u který se podruhé za večer snažíte dostat do tempa, a pak přijde ledová sprcha v podobě protáhlých inter/skladeb, vzpomenete na Pavlovův reflex. Slintáte po tom, aby rytmus nepolevoval a kluci mohli naplno využít bohatě vybavené pedal boardy. To se povedlo u Alive a pak až při Equal Parts Hope And Dread. Ale dobře, BirdPen nejsou kapelou, na kterou jdete primárně lítat ode zdi ke zdi jako tenisový míč. Raketu na srdce.
Ačkoli koncert nepatřil mezi nejrozjetější, kapela nepůsobila nedotknutelně. Pen se sice omezil jen na pár vět, v rozhazování nohou byl ale vstřícnější. Koncert postavený na kontrastech. Bílá a černá, stejně jako estetika kapely. Do kýženého „tyvole“ chyběl ještě jeden světelný rok nebo aspoň čtyři další Only The Names Change, kterou se BirdPen rozloučili se Sedmičkou a s Prahou, planetou, hvězdami a jsoucnem. No tyvole.
Birdpen (uk)
17. 10. 2014, Strahov 007, Praha
foto © Jakub Hněvkovský
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.