Hra (100 nábojů: Smrt je mým řemeslem)

100 nábojů je komplexní příběh složený z malých, skvěle vypointovaných útržků ze života lidí určitým způsobem propojených. Žánrově spadá do kriminální fikce, konspiračního až špionážního thrilleru, ale lépe se dá popsat jako špinavý neo-noir. Prvotní zápletka se točila okolo tajemného kufříku, ve kterém byla pistole a sto kulek (obojí nevystopovatelné), a nabídky člověku vrážejícímu hlavou o samotné dno. Ztracená existence, které se příběh týkal, měla ve svém životě osobu, která mohla za všechno špatné, co se jí stalo (smrt otce, manžela, návyk na drogy). Fotka té osoby a důkaz v kufříku, spolu s pistolí a sto náboji. Kufřík v rukou agenta Gravese s nabídkou pomsty. Povolení zabíjet. Ne zcela originální premisa, rýpající se v lidské morálce a psychologických dopadech vyplývajících z takové šance, se začala měnit v propracovanou mytologii o vládnoucích rodech na novém kontinentu, o mužích, kteří je měli chránit, a obětech, které bylo třeba, jak jinak, obětovat. Skupina tzv. Minutemanů (odkaz na Strážce Alana Moorea) rozprášená mezi běžné obyvatelstvo, je postupně aktivována k tomu, aby… no, řekněme, aby čtenář došel na konec stého sešitu (ano, co sešit to náboj) odzbrojující katarze. V minulém díle Posmrtné blues se lámal chleba, scénárista Brian Azzarello vyložil karty na stůl v padesátém čísle série. Vysvětlil kdo, proč a za jakým účelem. Stále ale neřekl všechno. Pořád chybí karty a podle událostí zde propírané jsou to samá esa a žolíky.

„Přísahám, že máš pusu anděla, zlato.“

Kde že jsme to byli? Ach ano. Síla malých příběhů, které jsou zástěrkou pro vyprávění toho velkého, už bohužel nedosahuje impozantnosti prvních čísel, stále je to ale čtivá zábava a to nejlepší žánrové zboží, které trh dokáže nabídnout. Azzarello to prostě neumí špatně. Intro nazvané Klid je o konci nešťastného vztahu Wallyho a Christine, na jehož pozadí se potkávají staří známí Victor, Lono a Loop. Rozvíjení vztahů mezi charaktery si připravuje půdu pro další část, kde se rozetnou některá z tajemství. Startovací pistole vystřelí, věci se dají do pohybu v další a zároveň nejdelší kapitole deváté knihy. Pohlédni na syna.

„Vy a ty vaše zatracený šulíny… já to nechápu.“

Klíčovými protagonisty jsou tu Tino a Spaine (a Keksík). Portýr a rocková hvězda (a pes). Jejich klubově drogová linie se proplétá s příjezdem Megan Dietrichové (femme fatale série), pana Burnse (dříve zmrzlinář, teď probuzený Minuteman) a baculatého novináře Branche, díky kterému čtenáři začali rozplétat celé to velké spiknutí, do Miami. Tino, archetypální chudák, hrdina smolař, který je čtenáři sympatický tak možná starostí o syna, pro dolary ochotný udělat cokoliv. Roztáčí kolotoč událostí měnící postoje postav nezávisle na jejich charakteru a spěje k absurdně krvavému konci jak od Tarantina. Ostrý kontrast s potem nasáklým barem tvoří vedlejší příběhy, jejichž společným jmenovatelem je přemítání o obětování života v případě prvním, o věrnosti v případě druhém. Prolínání těchto příběhů, kdy hlavní postavy jedné linie jsou postavami vedlejšími linie druhé a naopak je mistrovskou prací jak po stránce scenáristické, tak po stránce grafické. V sérii je tohle už samozřejmostí. Argentinský kreslíř Eduardo Risso svou ostrou kresbou spojuje jednotlivé obrazy velice jistě, vše je jak má být, kromě světa, který svou rukou oživuje.

„Pasivní. Agresivní. Srab.“

V Doupěti se vrací: Jack Daw, bývalý feťák hledající odpuštění skrze rány, agent Graves, provokující, a samozřejmě kufřík se sto náboji. Zpět je i tradiční nabídka pomsty člověku zodpovědnému za chyby života zbytečné smažky. Kdo to je? No kdo? Svižný děj a úderná pointa nedbale přejdou do další kapitoly bez vysvětlení, se svrběním po dalším díle. Vyložený sadizmus… Na mučení bylo vždycky něco znepokojivého, šíleného. Perverzní umění, z nějž vyvěrá pravá podstata člověčenství. Zabití člověka nedefinuje jasně, může být milosrdenstvím, nebolí. To Lono bolí vždycky. Nové triky v podstatě navazují na intro s Lonem, Loopem a Victorem Rayem. Pasáž zdatně cloumající prozatímním směrováním děje, stejně jako schůzka nad kubánskými doutníky, věší nad hlavy další otazníky. Epilogem knihy se vracíme ke konci Posmrtného blues za Wyliem a Dizzy. Do pouště.

Smrt je mým řemeslem, neboli sebrané sešity 59-67, vyšly koncem loňského roku ve více než slušném, byť stále velmi vágním a o spoustu slovních hříček ochuzeném překladu Petra Zenkla. Desátou knihu série plánuje BB/Art vydat příští rok, tak nezbývá doufat, že to bude spíše dříve nežli později s následující kadencí rychlejší než je jeden rok.