Hranice komplexnosti (Caroline Shaw + Attacca Quartet)

Struny podzimu vozí celkem pravidelně (převážně americké) hvězdy přístupnějších poloh současné kompozice. Letos došla řada po Steveu Reichovi, Julii Wolfe nebo Michaelu Gordonovi na nejmladší držitelku Pulitzerovy ceny Caroline Shaw. Tu proslavila především Partita for 8 Voices napsaná na míru pěveckému souboru Roomful of Teeth, kde také sama působí, ale vedle skladeb postavených na hlase jakožto houslistka často píše také pro smyčce. Výběr z této polohy vydala na albu Orange se souborem Attaca Quartet, který je interpretoval i v Praze.

Nejsilnějším dojmem byl hluboký respekt. Shaw pro smyčcové kvarteto zkomponovala především pastiše klasicistních a romantických stylů, ve kterých jako by se ale vše vlnilo. Konvenčně melodické pasáže se překlápěly do rozšířených technik a atonálních fragmentů, přímočaré rytmy posouvaly a měnily. Na povrchu úhledné skladby vždy vykročily z předvídatelného rámce někam o kousek stranou. Newyorští hudebníci přitom své party zvládali s naprostou suverenitou, ať se po nich chtěla klasická nebo moderní virtuozita.

Podobně jako hráči proplouvaly i samotné skladby mezi nejrůznějšími idiomy a odkazy. Shaw si mohla dovolit „samplovat“ a variovat Haydna, inspirovat se truvéry ze 12. století, odkazovat na teorii fotografie Rolanda Barthese, čerpat v jediné skladbě z Gertrudy Stein, Roberta Burnse a Shakespeara, který nejspíš posloužil i jako podklad pro hudební odkazy na renesanci či přímo Johna Dowlanda, zpracovávat staré americké náboženské hymny nebo uvádět jako inspiraci skladby krásu pomeranče. Bylo to v něčem symptomatické pro jistý výsek newyorské hudby: ohromná erudice, žonglování žánry a koncepty, nenucené mísení starého a nového, „vysokého“ a „nízkého“ – a jistá prázdnota v důsledku nepřítomnosti identity a esence.

fotogalerii z koncertu najdete zde

Pod vší dokonalostí – instrumentální, z hlediska nazvučení i v podstatě minimalistických, ale úchvatných světel – zkrátka smyčcové skladby vyzněly formalisticky. Respekt není pocit, který by dokázal unést hudbu. Jako by šlo o postmoderní hříčky pro ty, kdo buď ocení komplexnost z hlediska hudební teorie, nebo chtějí spíš nového Mozarta než drobné krůčky k novým přístupům v době, kdy je vše dovoleno. Samozřejmě, Caroline Shaw je ve svém kontextu pop a není na místě od ní čekat obskurní experimenty. Zároveň ale vše, co jsem od ní po fantastické Partitě slyšel, byly variace na zdroje, což bych o její nejslavnější skladbě neřekl.

Naštěstí i tyto variace mohou být skutečně silné, jak se ukázalo ve druhé půlce večera, kdy se ke kvartetu připojila Shaw v roli zpěvačky. Její civilní, ale extrémně charismatický projev dal hudbě konečně emoce. Adaptace starých protestantských písní připomněly jak klasickou Idumeu, tak (překvapivě) irské balady a i díky textům vyzněly krásně. V nečetných pasážích, kdy zpěv gradoval z klidných poloh, naskakovala husí kůže. Šlo v podstatě o obyčejné písně – Attaca Quartet jen doplňoval ornamenty a Caroline Shaw toho do nich dokázala dostat mnohem víc než do komplexních kvartetů.