Jak netlačit na pilu (Silent Planet & Co.)

Sychravé počasí a start týdne je už tak samo o sobě nešťastnou předpovědí pro klubové radovánky. Nehledě na to, když se ve stejný večer koná vyprodaný comeback metalcorové senzace As I Lay Dying. Zpěvák Tim Lambesis byl z kraje večera k vidění i v Rock Café, kde na baru zdravil své kolegy ze Silent Planet, aby o dvě hodiny později zboural MeetFactory. Očekávaná komorní účast se bohužel naplnila. Ze třetiny naplněný klub však melancholickému lamentování, postrockovým vzletům i uzemňujícím spádům slušel.

Ozvěny českých Anthems odtrhly dumající návštěvníky od vyvěšených triček a mikin. „Pojďte blíž,“ pobízel marně zpěvák Matěj Kludský postávající obecenstvo na prázdný parket. Známé breakdownové struktury oslazené tu a tam melodickými kytarovými vsuvkami a čistým zpěvem podpořil vyvážený zvuk. Energické riffy ani show však nestačily k vyhecování publika.

Následující posthardcorová/emo trojice Comrades z amerického Colorada to vzala za opačný konec. Manželé Joe (kytara) a Laura (baskytara, zpěv) McElroyovi společně s bubeníkem/řvounem Johnem Gaskillem (Conveyer, Life In Your Way) rozpoutali nepředvídavý dynamický set skvěle kombinovaných kontrastů jemných a tvrdých pasáží, melancholie, dravosti a snově podbarvených kytarových stěn. Explozivní bubny spolu s říznou kytarou střídající mrštné tappingové rozklady si nápaditě hrály s rytmy a směry skladeb, které postupně gradovaly. „No matter what world tells you, you are valuable person,“ promlouvala McElroy mezi skladbami o hledání pravdy a vnímání světa. Pokorný, upřímný výstup a překvapení večera.

Ve stejném duchu navázali britští Acres, kteří svou smutnou hudbou pro smutné lidi místy už nadobro opouštěli posthardcorové vody a přecházeli do těch postrockových. Bohatě vykreslované skladby gradující v houpavé výbuchy místy postrádaly emoce a kapela působila apatickým dojmem, který škodil pochmurné atmosféře nastolené předchozími Comrades.

Zdálo se, že po dvou převážně atmosférických kapelách se toho v kotli moc nestane. Opak byl pravdou a s nástupem Silent Planet se před pódiem rozohnil první z moshpitů. Kalifornská skupina kloubící progresivní metalcore vícestrunných kytar, bouřlivé textury a mluvené slovo se rozjela. Tvrdé spády a dunivé kopáky udržovaly napětí spolu s táhlými kytarovými vrstvami reverbu a delaye. Hluboké basové groovy společně s hrubým kytarovým frázováním směřovaly k mohutným breakdownům se stylistikou podobnou Architects či Northlane. Vlasatý zpěvák Garrett Russell kombinující poetická vyprávění s mocnými growly naživo zbrkle přeskakoval nebo vypadával z rytmů a pracně budované zlomy nedosahovaly katarzí známých z nahrávek, naléhavost textů o válce a vnitřních bojích vyznívala do prázdna.

Večer překvapivých objevů, prázdných riffů, hluchých emocí a zimního splínu. Někdy je cesta důležitější nežli cíl, jen je třeba si ji trochu prodloužit, okořenit a netlačit tolik na pilu.