CTM III: Hledání blízkosti

V dnešních časech toužíme po opravdové lidské blízkosti, ta je však ve světě algoritmů nahrazována novými typy proximit. Zkoumání tohoto vztahu je nejdůležitějším tématem sesterského festivalu Transmediale, který se zabývá uměním, digitálními technologiemi a médii a probíhá paralelně druhý víkend s CTM. Hlavním dějištěm se letos stal Haus der Kulturen der Welt, multifunkční prostor kombinující galerie, koncertní sál a přednáškové prostory na okraji parku Tiergarten v blízkostí Říšského sněmu. Večery s názvem Synthesis jsou organizované v koordinaci obou festivalů a jejich letošním fokusem je jedno z nejaktuálnějších témat, umělá inteligence, její využití v umění a hudbě.

Synthesis I přináší největší očekávání celého festivalu, producenta, skladatele a vizuálního umělce Ricka Farina. Loni vydal geniální album Wretched a jeho studio Actual Objects, které založil se svojí partnerkou, je známé spoluprací s umělci jako Charli xcx, Caroline Polachek nebo A. G. Cook, především na jejich pódiových vizualizacích a videoklipech. Audiovizuální set Chaos Play Live spojuje elektronickou hudbu, postindustriál a deconstructed club music a výsledek má neskutečnou atmosféru a zvukovou hloubku. Na plátně se střídají projekce vytvořené pomocí CGI a umělou inteligencí, zobrazují tváře zkroucené ve škleby z nejděsivějších nočních můr. Komorní amfiteátr sice poskytuje skvělý zvuk a možnost se plně soustředit a vychutnat komplexnost díla, v rychlejších rytmických pasážích by si však člověk přál být na parketu.

Toho se dočkáváme v klubu Alte Münze, staré mincovně v blízkosti Alexanderplatzu, kde probíhá páteční klubová noc. Stejně jako v Berghainu jsou tu hned tři stage, nicméně mnohem stísněnější a dostat se z jedné na druhou zalidněnými úzkými chodbami je výzva. Když se dostávám dopředu menšího prostoru Cage podle zavěšených klecí, svoje vystoupení začíná berlínské undergroundové duo PΞB tvořené bubeníkem Iliou Gorovitzem a vokalistkou Asjou Skrinik, která se stará i o syntezátory, smyčky a zvukové manipulace. Punk, noise a industriální experimenty, progresivní rytmy a vokální projev mezi mluveným slovem a hororovým křikem působí dohromady syrově i naléhavě, ve výkřicích jako „I don’t want my body!” je slyšet bolest a trauma, i síla a vzdor.

Tresor, nejmenší prostor klubu, patří celou noc projektu Dadabots. Ten vznikl z kultury hackatonu a uvažuje o samotných hudebních žánrech, jejich ohýbání, překrývání, zamýšlí se nad jejich vývojem a případným zánikem. Během setu funguje jako dadaistický jukebox: publikum může zadat kombinaci umělce, skladby, názvu, žánru i tempa, s pomocí algoritmů a AI pak vytvářejí skladby, kde umělcem je Bob Dylan, písní Nothing Else Matters v žánru hyperpop se 150 bpm. I když výsledek ne vždycky dobře funguje, je to rozhodně zábavné ve své interaktivitě a zajímavé jako zkoumání možností digitálních technologií.

Hiphopová produkce labelu Surf Gang, který okupuje třetí stage Machine, mě neoslovuje, zpátky v kleci ještě zastihnu Loto Retina. V Gandalfově klobouku mísí reggaeton, experimentální elektroniku a beaty dekonstruuje stylem Aphexe Twina.

MEZI MOTIVAČNÍM PROSLOVEM A IRONIÍ

Do RSO je cesta dlouhá. Klub, kde tradičně probíhá závěrečná párty festivalu, je poměrně z ruky, v odlehlejší čtvrti Schöneweide, což z centra může trvat i hodinu. Stará budova bývalého pivovaru má dva sály a je pověstná labyrintem chodeb mezi nimi, návštěvník se zprvu snadno ztrácí. Když přicházím na menší stage Summe, právě začíná producentka Venus Ex Machina. Nechávám se pohltit temnotou jejího mixu postindustriální hudby a dark techna, něco i pro příznivce postpunku a dark wave. Skvělý start.

Mezi DJ sety je live show kanadské producentky a vokalistky Marie Anderson, která je jedním z headlinerů festivalu, spíše výjimkou. S pomocí vizuálního umělce Nicka Verstanda prezentuje album City of Clowns, vycházející na konci měsíce. Písně prokládá kratšími analogovými sety, minimal techno střídají odkazy na osmdesátkový synthpop, vokály přecházejí ze zpěvu do mluveného slova. Set je energický, ale netušil jsem, že bude tak kontroverzní: když se o něm zpětně v kruhu bavíme, překvapivě jsem jeden z mála, kdo považuje její rytmicky odříkávané texty typu „Work it, work to be a winner!” za vtip a ironii než za otravnou motivační řeč s tanečním doprovodem.

Po Marie Davidson následuje už jen pendlování mezi oběma sály a hledání toho, co v onen moment nejvíc sedí náladě. Poslední klubová noc festivalu je vždy spíše o atmosféře než o jednotlivých jménech. Do rána následuje několik b2b setů, ze kterých stojí za zmínku rRoxymore a Deena Abdelwahed a jejich hypnotická směs techna a house s vrstevnatými zvukovými plochami. Když odcházíme, soundsystémy mlčí a venku je už chvíli světlo…

Šestadvacátý ročník festivalu se potýkal s organizačními problémy kvůli nejisté rozpočtovou situaci. Na podzim bylo pozastaveno financování ze strany Berlína, na více než měsíc byly přípravy zmrazeny a po dlouhých jednáních se dosáhlo realizace. Muselo však dojít ke škrtům v programu zejména klubových nocí a omezení lokalit. A krom několika tematických okruhů letošní ročník neměl jednotné téma a koncept, což CTM chybělo.