Jeden Batch, prosím (Batch 2024)

Když chcete poznat, jak dobrou kávu servírují ve vaší oblíbené kavárně, dejte si batch. Bez cukru a mléka, samozřejmě. A když chcete zjistit, co je v Brně za kluby, jaké tam mají zvukaře, dramaturgii a nabídku na baru, naskočte na vlnu dvoudenního festivalu Batch. Festivaly jsou super záležitost, pokud nesnášíte úplně dobře pobývání mezi lidmi, ale máte rádi živou hudbu. Abych si užila sedm koncertů, musela bych se odhodlat k sedmero různým výpravám do centra hlučícího davu, takhle stačilo osmělit se jednou. Respektive dvakrát, protože na rozdíl od byvší klubové noci Hrnem Brnem, na niž Batch tak trochu navazuje, se koná v rámci dvou večerů.

SIBIŘ A MUKA VOLBY

Pohled na seznam zapojených podniků a hned první obohacení. Existenci klubu Sibiř jsem doteď vůbec nezaznamenala a vlastně jsem nikdy nebyla ani na Melodce, i když o ní vím. A Artbar se vlastně nepočítá, když jsem tam byla naposledy na gymplu na Čvachtavého lachtana, tehdy to bylo jen takové punkové hnízdo malých zkušeben.

Sestavování programu je těžké na jakémkoli festivalu, i když jsou tam jen tři stejdže kousek od sebe. Tady je jich jedenáct. A přestože jsou některé jen pár minut couravé chůze, do jiných je to minut pěkných pár desítek i za použití MHD. S těžkým srdcem škrtám Sibiř i Melodku, kde vládnou nejrůznější odrůdy metalu, který představuje mou tak trochu slepou, nebo spíš hluchou skvrnu, naopak Artbar láká v pátek na P/\ST, které už delší dobu toužím zažít. Na každý den vybrána čtveřice setů, můžeme vyrazit.

fotogalerie z Batche najdete tady

Kousek od Flédy je malý podzemní klub Stará pekárna, kde vládne rodinná atmosféra a chodí se tam hlavně na blues, folk a country, ale i na malé lokální kapely jiných žánrů. V sedm tu měla začít slovenská, v Brně usazená písničkářka Eva Jurčáková alias Evolet, i se svou čtyřčlennou kapelou. Krátce před začátkem to vypadalo, že kapela bude hrát přesilovku, ale během nabíhajícího zpoždění se nás tam nakonec sešlo dvacet, což v komorním prostoru stačilo na vytvoření příjemně zaplněného dojmu. Věkový průměr publika jsem odhadla na padesát, přes počáteční rezervovanost se ale Evolet, dámě s talentem pro kontakt s publikem, povedlo postávající a posedávající trochu rozparádit.

Vlna Batche mě vyplavila ven ještě před koncem, abych stihla vychvalovanou Amelii Sibu v Alterně. Kultovní brněnský klub v přízemí Listových kolejí se od dob, kdy jsem se tu učila kouřit a pít červené s tonikem, moc nezměnila, i když Filipa Topola tu už nezažiju. Alterna cílí hlavně na studenty, čemuž odpovídá dramaturgie i nabídka a ceny u baru (tvarůžkový chleba a pití dohromady za 53!?), průměrný věk klesl oproti Pekárně o dvacet let. Siba a kytarista Haru začali na minutu přesně a skončili po půlhodině. Siba publikum na rozdíl od Evolet spíš brzdila („Tohle není moc párty písnička…”), její set byl uzavřený do sebe, přes tvrdé kytary působil hodně intimně. Ale sedlo mi to do nálady, chvílemi mi bylo skoro do pláče. Takže vlastně díky za rychlý konec a jak říkaly holky na záchodě, aspoň stihneme i „toho Cringe Princa”.

KNÍRY A TRENÝRKY

Pěšky z Alterny do Artbaru, příjemná čtvrthodinová procházka, kdyby nepršelo a nebylo lezavo. Takhle z toho byl rychlý vlhký přesun doprovázený čvachtáním v botě. Nástup Cringe Prince byl přímo raketový, skoro bych se vsadila, že i práskal svým impozantním knírem. Spolu s DJem, který byl naprosto skvělý, předvedli našlapané vystoupení, které bylo tak o 400 % lepší, než bych podle záznamů na youtube čekala. Práce s chybou a sebeironií byla bezchybná, přesto se do toho frajer aus Aussig umí i důkladně položit. Teplota stoupala, dav se zahušťoval, kyslík mizel. Byla jsem vděčná za rantlík u zdi, na který jsem mohla vylézt, a užívat si naplno atmosféru bez příliš těsného kontaktu. Po krátké pauze došlo na P/\ST a byla to neuvěřitelná paráda, až mě mrzelo, že jsem si netroufla přímo do moshpitu. Mohla jsem si sáhnout na Dana Kranicha a jeho propocené trenýrky, do kterých se ke konci setu svlékl. Kranich je vynikající frontman a herce v sobě nezapře, celé to nejvíc ze všeho připomínalo dionýský obřad, což neříkám jen kvůli antickým motivům v textech nebo přítomnosti kozlorohého mladíka v publiku. Navýsost spokojená jsem nasedala do rozjezdu, kde mi v omámení dvojitou dávkou alternativního rapu ani nevadila tradičně zapáchající rozjezdová suita brněnských pařmanů.

KAUNAS + BRNO = BIG LOVE

Sobotní začátek v Kabinetu Múz. Kdysi sídlo HaDivadla je v posledních letech prosvětlené, vyvoněné a veganské, ale stejně je tam pořád hezky. Omylem jsem na místo dorazila s půlhodinovým předstihem, takže jsem mohla na plastové židličce kontemplovat, zda se sejde tolik lidí, aby se tam dvacetičlenný ansámbl necítil trapně. Big band s repertoárem k poctě Elly Fitzgerald byl asi v rámci Batche tou nejbizarnější dramaturgickou volbou, která se trochu objasnila před začátkem koncertu. Jak nám sdělil pán z magistrátu, šlo vlastně o oslavu 30 let partnerství města Brna s litevským Kaunasem, jehož Big Band v čele s Tomasem Botyriusem patří mezi oblíbený kulturní export. Zpěvačka Laura měla svůdně sametové šaty i svůdně sametový hlas, byl to rozhodně pěkný začátek večera a bez pochyby to přispělo k celkové pestrosti.

Do Alterny se mi sice povedlo dorazit včas, nicméně jsem přehlédla šipku a místo v A2 skončila u hlavního baru. Sice jsem tak přišla o první píseň sympatické party Koně a prase, ale zase jsem na tom vydělala výborný točený cider. Koně a prase patří k těm skupinám, jejichž popová průzračnost a vážná nevážnost neomylně přivodí úsměv, stejně jako třeba Midi Lidi, kterým se i přes rockovější zvuk podobají. Koncert je trochu performance, hodně stojí na komunikaci s publikem, které se ochotně zapojuje. V první řadě trsá tatínek s osmiletou dcerou, je to hrozně milé a hodně to vypovídá o atmosféře, jaká obecně panuje v Alterně. Prostě pohoda. Jakkoli mě hodně lákala Klara Wodehn v Kafaře, přece jen to tam z Alterny trvá třičtvrtě hodiny a v Alterně bylo tak milo. Ještě jsem stihla obhlédnout merch skupiny (škrabky na brambory obzvláště zaujaly), poslechnout si začátek vystoupení Hello Marcel a pak další přesun do Artbaru, tentokrát bez deště.

NOSTALGIE SE ODKLÁDÁ

Doufala jsem, že mě rocková energie Queens of Everything a následných The Atavists probere z únavy, abych mohla Batch zakončit na Flédě nostalgií u legendárních EOST, na něž jsem byla v době jejich největší slávy ještě moc malá, takže jsem je poslouchala jen v pokojíčku. Rocková energie ale nepomohla, navíc jsem si nad vratným kelímkem ginu s tonikem začala všímat, že je Artbar vlastně sterilní. Jeho zařízení působí, jakoby si někdo v katalogu naklikal hipsterská alternativa, varianta černá, i lidi najednou působili jako obrázky produkované AI. Ať už ten pocit byl spravedlivý, nebo jen výsledkem předávkování podněty, bylo mi v půlce setu The Atavists jasné, že protentokrát končím. Nostalgie nebude, EOST poprvé naživo se odkládají na neurčito. Ale bylo to krásné, i přes nepřízeň počasí. A to ještě kdoví jestli. Díky za tenhle Batch, jako každá kvalita nepotřebuje ani cukr, ani mléko.