Jarda Petřík | Články / Reporty | 30.09.2023
Brázdím vyprahlé ulice německé metropole a vzpomínám, kdy jsem Berlín navštívil naposled. Bylo to během festivalu, samozřejmě, vlastně ani ne tak daleko od Kraftwerku, kde se koná Berlin Atonal. Lednové Club Transmediale je sice rozeseto do více lokací, ale to hlavní se přeci jen pro mnohé návštěvníky děje v Berghainu. Stát večerní frontu u vstupu na přelomu ledna a února, kdy se do Berlína nekompromisně zakusuje mráz, je každopádně nepřekvapivě o poznání méně příjemný zážitek než na sklonku léta. Jakkoliv ta s informační tabulkou „Guests“ je ve čtvrtek v sedm večer, první den letošního Atonalu, výrazně delší než všechny ostatní. Dává to smysl, kdo jiný by měl být na značkách od prvních minut zahajovacích vystoupení než novináři. Vydržet až do konce, to už je jiný příběh – program klubů Tresor a Globus v režii DJských setů gradujících v dopoledních hodinách jsem až na pár výjimek přenechal mladším a nevybouřenějším.
Přemítám, jak by letošní ročník pojmenovali pořadatelé, kdyby na podtituly „hráli“. Možná Universal Metabolism, což byl název multimediální a multidisciplinární výstavy, která spojovala oba festivalové víkendy a na kterou se vyplatilo zůstat v Berlíně o den, dva déle i těm, kdo neplánovali druhý festivalový víkend. Právě tahle výstava totiž skvěle rozšířila nejen urbexový, ale i hudební záběr celé akce. Aneb kdy jindy se dostanete do jinak pro veřejnost nepřístupného podzemí téhle bývalé tepelné elektrárny a v místnosti pokryté černým suknem s nasvícenou disko koulí uslyšíte jakoby zpoza těžkých závěsů hrát dokola Love to Love You Baby od Donny Summer. Ale o výstavě až později.
NEJLEPŠÍ HODINA
První setkání s Kraftwerkem je podobně iniciační jako to berghainovské. Vnitřní prostor vás ohromí a než se v jeho temných zákoutích a jednotlivých patrech zorientujete, zabere to nějaký čas, který si ovšem nejde neužívat. Podobně laděné jsou i outfity většiny přítomných. Černá barva vede na celé čáře, spoře oděná těla jsou často ještě zvýrazněná nějakým BDSM doplňkem, výraznější rozdíl je snad jen ve věkovém rozpětí návštěvníků. Na Berlin Atonal, předpokládám že i díky jeho osmdesátkové historii, míří nezanedbatelný počet čtyřicátníků a padesátníků. Na nostalgické struny jim ale organizátoři brnkají jen minimálně a když už, tak spíš žánrově než co do konkrétních projektů. Tady se rozhodně nehraje na minulost, naopak.
Téměř za každým druhým živým vystoupením je totiž v papírovém(!) aneb pro majitele telefonů se slabou baterií nedocenitelném programu noticka WP značící, že se jedná o světovou premiéru. Organizátoři mají rádi speciální spolupráce, ať už audiovizuální nebo ty čistě hudební. Má to samozřejmě svá úskalí - moment překvapení může vyústit v rozčarování, nehledě na fakt, že množství posluchačsky náročnějších koncertů vyžadujících po publiku zvýšenou míru pozornosti i z logického důvodu neznalosti prezentovaného se dříve nebo později přetaví v únavu materiálu. A ten se pak v podobě front na kafe nebo něco na zub kupí v kraftwerkovské předzahrádce. Skromný tip pro další ročníky: Nezavírejte ty stánky s vyňuňaným jídlem před půlnocí, když jede program do osmi ráno, ať nemusí hladovějící, nefetující klubeři až do vedlejší ulice pro currywurst nebo kebab a pak stát znovu frontu u vstupu. Vielen dank!
WP 1 s hvězdičkou: Sandwell District
O páteční noci potkávám známého z Česka, který mi říká: Přijel jsem na Eros (trojčlenný projekt, který tvoří Karl O’Connor, producent Einstürzende Neubauten Boris Wilsdorf a Liam Andrews) a Sandwell District. Na druhém jménu se shodneme. Kdo z těch, kteří přísahají na techno, by nechtěl vidět poprvé naživo legendární trojici, jejíž páteří, tělem a mozkem jsou Function, Silent Servant a Regis. Nejlepší hodina o tepové frekvenci 130, jakou jsem kdy slyšel? Dost možná. V době postcovidové? Rozhodně. Sandwell District předvedli mix ambient techna a dub techna v té nejatmosféričtější možné podobě. Už dlouho se mi nestalo, abych u živě zahraného techna celou dobu jen stál, prostě proto, abych se mohl naplno soustředit na každý detail, přechod a změnu tempa/melodie. Strašně rád bych to slyšel znova, abych tu hodinu mohl bez výčitek svědomí jen tak protancovat.
WP 1: Caterina Barbieri + Space Afrika
Kytara a zpěv místo syntezátorových arpeggií. Caterina Barbieri vyměnila opulentní zvuk analogové a digitální syntézy za intimní písničkářství, ve kterém ji na decentní temnou ambientní notu přizvukovali Joshuové Inyang a Reid. Komorní koncert až pokojového lo-fi charakteru, který si (na rozdíl od jiných ambientně laděných vystoupení) podmanil obří prostory hlavního sálu se samozřejmou lehkostí. Chci desku. Hned. Prosím.
WP 2: Honour presents The Blood (2Tears & A $ucket)
Největší překvapení prvního víkendu. Z úvodu v podobě nekonečného monologu křesťanského kázání se vyloupnul prapodivný mix repetitivních varhan, hiphopových samplů, občasných výkřiků a výsměchů do mikrofonu, který svou zacykleností postupně dokázal vytvořit lynchovsky absurdní snovou atmosféru. Jestli má nějak vypadat kázání v prostoru, jako je Kraftwerk, tak přesně takhle.
Páteční obědovečeří jsem po deseti letech zašel zkontrolovat, jestli servírují v Marienburgerii pořád tak vynikající burgery. Pořád. 9 z 10 jen proto, že taky pořád nemají WC. Naopak sobotní náhodně vybraný nenápadný kebab Dönerci na Adalbertstraße se ukázal jako desítková trefa do dürümu, na který na rozdíl od zprofanovaného Mustafy Demira nemusíte (zatím) stát hodinové fronty. Kombinace čerstvé zeleniny s restovaným lilkem, paprikou a bramborami posílá i díky skvělým omáčkám tenhle pro mnohé možná už ordinérní fastfood na úplně nový level. Nedělní hlavní chod nebylo potřeba měnit za nic jiného, nicméně zpátky do útrob bývalé tepelné elektrárny, ten pravý gastrosonický svátek mě čeká až na začátku října v Krakově na Unsoundu.
KAM RŮST
Ve světle světových premiér na Atonalu by byla škoda nechat zapadnout i méně opulentní, ale zvukově i hudebně neméně zajímavá jména, která hostil hlavně OHM v přízemí Kraftwerku. Až trestuhodně malý prostor tohohle baroklubu sice úplně nepřál stoprocentní koncentraci publika, o to víc si dovedu představit všechny tři níže jmenované třeba v pražském Punctu, kde by jejich tvorba vynikla daleko lépe. Ať už by to byl abstraktní svět na pomezí hluku a pastorální hudby multiinstrumentalistky Laure Boer, kombinující hru na jakýsi DYI strunný nástroj vzdáleně připomínající pedal steel kytaru, šeptání do telefonního sluchátka a modulování a vazbení skrz několik efektových krabiček. Nebo naživo hraný, hodně echovaný ambient poskládaný ze zvuků věcí každodenní potřeby a prolínaný minimalistickou hrou na klávesy a kytaru francouzské experimentátorky Margaux Gazur. Anebo co do přístupu k mixu nadmíru originální čtyřhodinový DJský set Lamina Fofany původem ze Sierra Leone, který namísto beatmatchingu umně pracoval s fadeouty, střídáním rytmických a offbeatových tracků a žánrovou neukotveností.
Specifický industriální interiér Kraftwerku láká umělce k opouštění tradičního pódia víc, než by tomu asi bylo v klasických klubových prostorech. Některá vystoupení letošního Atonalu byla až na hranici taneční performance (Nkisi), nového cirkusu a Hell party (Florentina Holzinger a její Études for Church neboli hraní na kostelní zvon nahým ženským tělem) nebo pohybového divadla (Rainy Miller a jeho rap v davu s lahví od piva v ruce v duchu čtvrté cenové). Ještě dál pak šli umělkyně a umělci v rámci zmiňované multidisciplinární výstavy Universal Metabolism, která trvala v Kraftwerku od pondělí do čtvrtka mezi oběma festivalovými víkendy.
Vedle tradičněji pojatých výstav (ilustrace, tapisérie, video instalace, krátké i delší filmy) se každý den odehrálo i několik živých vystoupení, která často velmi netradičně kombinovala hudební, divadelní a taneční složku. To máte hru na cello podkreslující specifický breakdance. Plnění a vyprazdňování míchačky na beton za doprovodu tance s provazem tlustým jak anakonda. Operní zpěv rámující těžký život liliputa v obleku á la diskokoule. Boření a opětovné stavění plechových trubek a rour. Hru na vodu. Anebo hru na trpělivost v podání Bridget Polk, jež v přízemí hlavního sálu během večera vrstvila různě velké kusy stavebního materiálu na sebe v dočasných „sochách“, které při letmém pohledu zdánlivě odporovaly principům zemské přitažlivosti.
Celé tři dny prvního festivalového víkendu Berlin Atonalu jsem čekal, kdy bude některý z koncertů v kvadrofonním zvuku, multifunkční prostory Kraftwerku k utopení se v klišovité sonické lázni přímo vybízejí. Nedočkal jsem se. Pořád je kam růst.
Berlin Atonal
7.-17. 9. 2023 Kraftwerk, Berlín
foto © Frankie Casillo
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.