Jídlo, láska, smrt a další maličkosti

Každá doba má svou posedlost. Mám dojem, že v současnosti naše kolektivní obsese vyplouvají na povrch ve formě jídla a detektivek. Kdo zrovna nesjíždí poslední skandinávský noir nebo True Detective, ten si fotí snídani na Instagram a na webu diskutuje s ostatními foodies o správném postupu při vaření polívky pho. A úplně nejlepší je pak pochopitelně detektivka o jídle. Třeba jako komiksová série Chew od Johna Laymana.

Desítky milionů lidí zemřely na následky ptačí chřipky a americká vláda přijala protiopatření – přísný zákaz chovu a konzumace drůbeže. Obskurní tajná služba FDA se stala hlavním nástrojem kuřecí prohibice a její agenti útočí na tajné kuřecí restaurace, ve kterých se zoufalí gurmáni cpou pečenými křidýlky. K FDA narukuje i detektiv Tony Chu, jehož policejní kariéra je poháněna jednou speciální vlastností. Ochutnáním jakéhokoliv jídla zjistí celou jeho historii i to, jak se mu dostalo na stůl. A jídlem může pochopitelně být i chcíplý pes nebo kusy lidských mrtvol všeho druhu. Tony ale není jediným člověkem s gastronomickými superschopnostmi. Světem se prohánějí nejrůznější potravinoví superhrdinové, třeba cibovoyanti (předpovídají z jídla budoucnost), voresofové (čím víc jí, tím jsou chytřejší) nebo saboscrivneři, mezi které patří i Tonyho milá Amélie. Ta se pro změnu živí tím, že své recenze o jídle píše tak sugestivně, až čtenáři jejich chuť doslova cítí na jazyku. S trochou invence se tak dá jednou recenzí na plesnivý salát zlikvidovat i teroristické komando.

A právě v tomhle výčtu potrhlých fenoménů leží jedna z nejlepších stránek Laymanova komiksu - schopnost, s jakou dokáže v rámci dlouhé komiksové série rozvíjet bizarní zápletku tak, aby celý fikční svět dával smysl a nešlo jen o samoúčelné vtípky. Není to jen komiks komentující současnou kulturu foodies (na tomhle se zasekl třeba kuchař-celebrita Anthony Bourdain se svým sešitem Get Jiro), ale taky obstojně napsaný dobrodružný příběh, detektivka i typicky postmoderní rozklad superhrdinských mýtů. To by ovšem pořád byla jen polovina zábavy. Tu druhou dodává až výborná kresba Roba Guilloryho. Jeho netypický styl se pohybuje někde na pomezí mangy a animované karikatury z 60. let a výborně doplňuje nadsázku Laymanova scénáře. Vzhledem k popisovaným scénám (hnijící sushi občas prostřídá i exhumace) by realističtější kresba vedla spíš k naturalistickému hororu, ale Guilloryho přetažená karikatura dodává lehkost a žánrovou nezařaditelnost. Je to typický důkaz toho, jak příliš realistické zpracování – neduh většiny současné západní komiksové produkce - zabíjí plynulost děje, kdežto vhodně použité zjednodušení a karikatura vede k většímu ztotožnění čtenáře s postavami a nepřerušovanému toku příběhu. Layman s Guillorym za Chew v roce 2010 dostali více než zaslouženou Eisnerovu cenu a gastronomické eskapády detektiva Chu pokračují už ve více než čtyřiceti dílech. Navařte tedy hrnec červené řepy (tu má hlavní protagonista obzvlášť v oblibě) a nechte si chutnat...