Preaching the blues (and all them movies) #27

Filmové období znamená, že mi jednou za čtvrt roku hrábne a místo spánku koukám na filmy. V MHD si pak připadám taky jako ve filmu, většinou jako zabiják v nějaké slow motion scéně - přestala jsem kvůli tomu jezdit načerno. Feel good whatever vystřídal víkendový Marvel maraton, navazující pokus o pochopení popularity Roberta Downeyho Jr. a moje aktuální guilty pleasure, akční béčka s Liamem Neesonem. Doháním dávné skandinávské resty a nakonec jsem vlezla i na projekci druhé série Temného případu. Hudební poznatky k nalezení v posledním Moonshinu:

Komentář k týmu Avengers asi nikoho nezajímá, tak se jen podělím o zajímavý fakt, kterého se normální člověk málokdy dobere stejnou cestou. Ty filmy se neopakujou! Ani po dojetí třetího Iron Mana (coby poslední v sérii cca 514 240 marvelského komiksindlu) jsem neměla pocit, že by vařili z vody, a mluvím o formě, ježto obsah je v uvozovkách originální, jak jen komiksová předloha může být. Nutno dodat, že zábavné je to jen průměrně, a to především díky:
-- legračnímu autismu Thora a kapitána Ameriky;
-- záporákům (zejména Ben Kingsley v třetím Iron Manovi);
-- to je všechno.

Narozdíl od jiných druhů zevlování (např. práci) nemám pocit, že by to nebyl neztracený čas, i když hlasitě se u filmů směju jen zřídka (často, ale míň než třeba u nové desky Muse nebo Between the Buried and Me). A jelikož nechápu, proč je Downey junior taková hvězda, podívala jsem se ještě na oba Sherlocky, vím, trapas, a The Judge - typicky georgeclooneyovská kreace, hlášky jako This family is a fucking Picasso painting, bezvadná Vera Farmiga a Willie Nelson sings Coldplay, u mě dobrý. Narozdíl od Blackhat s Thorem: větší zhovadilost abyste pohledali, a to ve všech myslitelných ohledech. A to jsem k nesmyslům mimořádně tolerantní.

Hledání ztraceného času: Fasandræberne (Zabijáci, jinak Absent One), slušná kriminálka Kodaň. Doufám, že se toho nechytne nějaký trouba z Hollywoodu a nenatočí Dívku s perlami ve vlasech a tribal tetováním, jakkoliv si o to oba detektivové i ta holka říkají. Odpouším doslovnost, ježto je na efekt, a ten je dobrej. Skutečně doporučím jenom Kraftsidioten (v češtině Boj sněžného pluhu s mafií, angl. In Order of Disappearance, oceňuju kreativitu distribučních společností). Odkazy na Quentina Tarantina nelžou ani za mák, jen je to celé o dost mrazivější, včetně doslova. Geniálně absurdní, nejvíc srbská, resp. albánská (sic!) mafie v čele s Bruno Ganzem. No a Stellan Skarsgård. Celé dobré. A nikdo to nikdy nepřetočí, protože nebude mít tušení, jak a proč.

Liam Neeson je prý nový poslední akční hrdina. Pokud se to měří počtem filmů za sezónu, je rozhodně... akční. Ve Walk Among the Tombstones a Run All Night hraje jednu z vedlejších rolí stejný herec (Boyd Holbrook, jednou záporáka, jednou feťáka), takže mám podezření, že si s Neesonem akorát napsali grant, a ne a ne ho vyčerpat. Ostatně jak asi, když jsou ty filmy tak nízkorozpočtové? Noční běžec ale zainvestoval i do závěrečných titulků (obecně cením vždy), sympatické rodinné linie a jednojmenné hiphopové stvůry do role nadzabijáka, čili ve finále solidní B+ s benefity.

Pro úplné pochopení komentáře k II. sérii True Detective je potřeba říct, že mě ta první na prdel rozhodně naposadila (třebaže McConaughey byl skvělej), a taky to, že nekoukám na žádný seriály, Temný případ budiž světlou, haha, výjimkou. Tři z pěti, díky čau. Pročež pokračování mě zajímalo toliko ze zvědavosti, příležitosti a dlouhé chvíle viz výše. Colina Farrella nemám ráda (asi jako nemám ráda juniora nebo toho mantáka v telefonní budce... nebyl to náhodou Farrell?) a Vaughn a ostatní jdou mimo mě. Můžete namítnout, že jsem ten poslední, kdo by měl takový seriál vidět v předstihu, a mně nezbude než souhlasit.

Je legrační, jak se úvodní díl nevyhne srovnání a myšlenkám, jak moc se asi snažili (resp. v HBO tlačili), aby to bylo jiný, třeba, ehm, znělka. Že je to tak křečovitě jiný, až je to stejný. If you know what I mean. Filozofuju, Temný případ není ten případ. A beru na milost Farrella i ty ostatní zrůdy. Lámat si hlavu nad tím, kdo je kdo, je nejlepší režisérský mindfuck, a to se teda kurva povedlo. O geniálních detailech nemluvě. U konce druhého dílu jsem cítila, jak se ve vzduchu vznáší "Co to kurva, kurva, kurva!!???" - publika, které se dá sotva nazvat zmatkupodléhajícím. Až se vrátím z Kavkazu, udělám si kurva hezkej temnej víkend, a to jen proto, že s sebou nebudu mít HBO.