Jana Michalcová, David Čajčík | Články / Reporty | 31.01.2016
Na druhý deň ráno pravdepodobne väčšina publika skončila bez hlasu a so svalovicou na krku z metania vlasmi (uši nebolia!), čo by stručne vystihlo, o čom bol koncert. Nechýbalo nič, čo je známe zo záznamov koncertov, a všetko bolo dopredu pripravené, ale slovo stereotypnosť to obchádza zďaleka. Vypredané hlasili takmer do všetkých sektorov, z ktorých dovidieť na pódium, už tri týždne pred koncertom, na čo sa spustila priekupnícka olympiáda. Výherca si mohol lístok na stánie kúpiť za dvojnásobnú cenu. Pár dní na to sa spustil predaj druhej vlny a na stánie bolo zrazu voľno. Zaťať zuby a odpustiť si pivo.
O2 Aréna také pogo asi ešte nezažila, tisícky ľudí v publiku dokonale reagovali na tempo kopáku. Keď sa zdvihlo nad 140 bpm (čo nie je pri Slipknot raritou), bolo to znamenie k moshpitu. Všetko šlapalo skvele. Na plátne zatiaľ prebiehali absurdné prírodné zábery, k čomu sedí slovenské príslovie "Kto sa bojí, nech nechodí do lesa". Z otočných vysokozdvižných vozíkov sledovali šialený dav Chris Fehn a Shawn "Clown" Crahan, posledný povodný člen kapely. Basy z perkusií sú nočná mora reprákov a fanúšikovia ich milujú a o dvadsať rokov mladší nováčik za bicími dôstojne nahradil Joeyho Jordisona, pričom jeho predchádzajúce hranie v punkrockovej kapele Against Me! pôsobí minimálne úsmevne. Frontman Corey Taylor si každou vetou získaval ďalšieho člena do svojej metalovej rodiny a bez nadmerného moralizovania sa hral s davom ako s bábkami: Tak čo urobíte, keď poviem "jump the fuck up"? Tisícky vyskočili a pekelný tanec pokračoval ďalej. Aréna vrela nadšením, ale Slipknot ďalej prihadzovali do kotla. A pokiaľ by sa nerozsvietili svetlá, tak by šialenstvo pokračovalo do rána.
Od úvodnej The Negative One až po prídavok Spit It Out bolo jasné, že Slipknot musí prísť znova, pretože fanúšikov nezasýtili, skôr im spravili ešte väčšiu chuť.
Šest let uplynulo, než Slipknot znovu nasadili masky na české půdě. Nekompromisní metalové divadlo se odehrálo na půdě kompromisů – v O2 aréně. Ke všeobecné spokojenosti nezpůsobilo oddělení zón na stání jakýkoliv úbytek zón pro pogo. Ověřit lze stěží, ale je dost možné, že svatostánek megakoncertů zažil největší moshpit ever. Rychle, dokola, dopředu, dozadu... sednout. JUMPDAFUCKUP! Scénografie tak akorát: tři výtahy, velká obrazovka, rampa. Chyběly ohně, ohňostroje, dokonce i konfety. Videa promítaná na obrazovku si většinou na kontinuitu nehrála - od abstrakce a geometrie po naturalistické makra vyšťárávání kdovíčeho z kdovíkoho. Ani jeden záběr na kapelu, na masky. Jak (ne)prodat svou image po dvaceti letech. Sympatické.
Setlist preferoval desku Iowa, která slaví patnáct let, a samozřejmě poslední .5: The Gray Chapter. Ta se k překvapení většiny ukázala být mimořádně silným albem mainstreamového metalu kapely, od které se toho již tolik nečekalo. Zda tím do druhé dekády vykročila natolik sebejistě, že nebude navždy spojována jen s dekádou minulou, ukáže až další deska. Na koncertě zamrzel fakt, že estráda našláplých věcí málokdy sklouzla k melodii (čestnou výjimku tvoří nejlepší song šedé kapitoly – Devil in I), a tím upozadila vlastnost, kterou Slipknot přece jen vyčnívají mezi ostatními aréna metaly, a tou je kvalita zpěvu Coreyho Taylora. Boční projekty frontamany nemusíte mít v lásce, ale co se Corey ve Stone Sour naučí, ve Slipknot jako když najde.
Ne vždy můžeme na koncertě vidět takové upřímné nadšení v očích publika. Radost, že ten očekávaný večer konečně přišel. Od propocených čtrnáctiletých kluků, kteří každý oddych na kraji kotle berou jako osobní prohru, po usměvavé čtyřicátníky, kteří přišli zavzpomínat. Na lepší časy? Hleďme dopředu. Kvalita koncertu se často pozná podle kvality supportu. Suicidal Tendencies mluví za vše.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.