Kamarádka ze Stockholmu, co stopuje na route 66? (First Aid Kid)

Cestou do Akropole jsem potkala několik blonďatých švédských skupinek. Bylo jasné, kam míří. First Aid Kit jsou sice Švédky, ale z hudby to nepoznáte. Hrají americký country-folk a album natáčely v Omaze v Nebrasce. A hrají ho tak dobře, že jsem celou dobu nemyslela na nic jiného než na to, proč mě to znepokojuje. Je americana méně autentická, když si na ni hrajeme? Sál byl plný hipsterů, vyholených stran hlavy, velkých obrouček, valná většina lidí byla velmi cool. Evropská verze hipstera, evropská verze kovbojek.

Je to absurdní, ale celou dobu jsem měla pocit, že poslouchám někoho, kdo jen velmi dobře naplňuje daný vzorec. Proč by to mělo být špatně? Johanna a Klara Söderberg okopírovaly americký vzor dokonale a šlape jim to. Pódium bylo celé zlaté, sestry na sobě měly zlatavé oblečení podle designu a motivu alba Stay Gold. Klara se v podstatě nehnula s kytarou od mikrofonu a Johanna se vlnila nad klávesami. Kromě vlastních písniček zazpívaly taky jednoho Boba Dylana (One More Cup of Coffee) a song Ghost Town si střihly bez zvučení v akustické náladě. Publikum bylo najednou tiché a dojaté, jediný tišší moment v jinak energické, pěkně nasvícené, bezchybné show. Americký zvuk dotahovala k dokonalosti pedal steel kytara v pozadí, jednou proběhlo ukulele.

First Aid Kit se v Akropoli nedalo nic vytknout, dramaturgie i provedení perfektní. Můj problém s First Aid Kit tkví v tom, že celou show cítím jako skvělou interpretaci a nedokážu si je s americanou spojit. Nemají textovou hloubku svého oblíbence Dylana a zdá se, jako by ani nevyprávěly vlastní příběhy, snad kloužou příliš po povrchu. Mohly by odehrát celý koncert coverů, ostatně coverem se i proslavily, jak ale mají blízko ke svým vlastním písničkám? Americana je možná přenositelný pocit, ale pro mě vždy byla o konkrétních příbězích a jejich prožití. Musím ji uvěřit. České country je taky jedna z verzí, někdy zmršená, jindy příjemná, ale osobitá. Neříkám, že First Aid Kit si měly v Akropoli rozdělat ohníček. Ale kdo je Emmylou? Kamarádka ze Stockholmu, co stopuje na route 66? Zamýšlí se nad tím dnes ještě někdo? Je v globalizovaném světě divné, že svou hudbu úspěšně prodávají “zpět” Američanům? Swediana by asi nikoho nezajímala. Je lehké propadnout jejich kouzlu, písničky jsou nakoplé, univerzálně srozumitelné a bezproblémové. Jaký mají ale vztah k tomu, co dělají, mi z koncertu není jasné. A tenhle pocit mi chybí.