Akana | Články / Reporty | 08.09.2024
Před dvaceti lety se stali senzací, která dalece přesáhla exkluzivní klub fanoušků world music, dnes se Tinariwen vracejí do Prahy jako nezpochybnitelní klasikové pouštního blues. Vyšlapali cestu k popularitě mnoha dalším žánrovým souputníkům i pokračovatelům, ale i když jsou někteří z nich dravější a modernější, výsadním postavením kapely, jejíž kořeny sahají až do roku 1979, to neotřáslo. Tinariwen přežili tuarežská povstání, uprchlické tábory i dlouholetý exil následující po politickém kolapsu Mali v letech 2012-2013, a zůstávají silní, aktivní a inspirativní. V parném zářijovém večeru v zaplněné Akropoli nebylo pochyb, kdo že je tu stále vůdcem karavany.
Pouštní blues neboli assouf, to je hrdost i pokora, vznešenost i smutek. Snad nikdo tyto vlastnosti neztělesňuje s takovou intenzitou a věrohodností jako Tinariwen. Na rozdíl od některých mladších kolegů vystupují stále v tradičním oblečení, takže už jen pohled na šest hudebníků zahalených v dlouhých pláštích, šálech a turbanech vzbuzuje přirozenou autoritu. S důstojným vystupováním jde však ruku v ruce i vřelost a vstřícnost, jen ne v podobě trapného podbízení se publiku. Tinariwen ho nemusejí roztleskávat, protože v jejich písních je tleskání pevnou součástí rytmického tepu. K vyvolání bouřlivé reakce sálu stačí Abdallahu Ag Alhousseynimu, jednomu ze zakládajících členů, střídmé, až rituálně působící gesto s koncem šálu v natažené ruce. Další pamětník počátků kapely, Alhassane Ag Touhami rozněcuje diváky vláčnými tanečními kreacemi, a i ty jsou stejně zdrženlivé jako nenucené, daleko od servilního šaškování.
Výrazu kytarová kapela dávají Tinariwen úplně jiný rozměr. V jednu chvíli na pódiu kvílí a cvrliká i pět nástrojů najednou a jako nerozborné spřežení vytváří plný, a přece vzdušný sound, v němž si kytary nijak nepřekážejí. Podobně jako ve zpěvu si jednotliví hudebníci pravidelně předávají štafetu i v instrumentálních sólech a vyhrávkách, zatímco zbytek party se věnuje vyšívání rytmických vzorů, pevně svázaných s perkusemi. Ty zůstávají tradiční, akustické, rockovou bicí soupravu Tinariwen k údernému beatu nepotřebují. Všichni jsou soustředěně napojeni jeden na druhého, a přitom rozdávají laškovné úsměvy a hrají, jako když dýchají, v rytmu velbloudího kroku.
Repertoár překvapivě opominul poslední řadové album Amatssou, naopak hojně se hrály kusy z desek neznámé, tudíž pravděpodobně zcela nové. Hned na úvod zazněla melancholická, naší představě o blues velmi blízká píseň Azawad, jejíž text je výzvou k revoluci a kterou skupina vydala coby singl letos v květnu. Bouře nadšení ovšem vyvolávaly především starší písně, které publikum identifikovalo během prvních kytarových tónů: Amassakoul ‘n‘ Ténéré z průlomového alba Amassakoul, Toumast Tincha, Tiwàyyen jako strhující finále základní části nebo stejně euforické vyvrcholení přídavku v podobě písní Sastanàqqàm a Chaghaybou. Ano, Tinariwen mají už dávno i své hity, fanoušci je dobře znají a nejednou je v jazyce tamašek dokonce zpívají s kapelou.
Palác Akropolis není extra velký prostor a Tinariwen už mnohokrát hráli před podstatně velkolepějším auditoriem, viz třeba loňské Glastonbury. Přesto jsem přesvědčený, že odezva, jaké se jim tu dostalo, se svou intenzitou a srdečností vyrovná ovacím tisíců, a koncentrací emocí je i překoná. A potomci saharských kočovníků, kteří se nikoli z vlastní vůle stali kočovníky globálními, to zcela jistě pocítili a ocenili.
Tinariwen (ml)
5. 9. 2024 Palác Akropolis, Praha
foto © Soňa Pokorná
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.