Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 11.05.2016
Jak namíchat výbušný koktejl Eric Sardinas? Vezměte Johnnyho Wintera a jeho kytarové mistrovství a přidejte něco specifické maskulinity Stevena Tylera a Johnnyho Deppa a celek okořeňte trochou démoničnosti Jima Morrisona. Ale i když zkombinujete všechny tyto osobnosti, budete jen na části dojmu, který floridský kytarista zanechal po svém koncertě v olomouckém Bounty Rock Café.
Sardinas, mistr hry na elektrifikovanou resofonickou kytaru, předvedl dokonale sebevědomou show. Sám sebe prezentoval jako těžce ovladatelný macho živel, který si na pódiu dělal to, co chtěl, více či méně bez ohledu na doprovodnou kapelu (např. poněkud neplánovaně zařazený cover AC/DC). Doprovodný band (otcovské pohledy vrhající Paul Loranger na basu a Demi Lee Solorio na bicích) frontmanovi zdárně sekundoval, svižně dovedl reagovat na jeho výstřelky a dávat Sardinasově divokosti jakýs takýs řád.
Setlist koncertu obsahoval vedle vlastních věcí i několik coverů: Dvakrát se sahalo k The Doors a došlo i na I Can't Be Satisfied Muddyho Waterse. Všechny převzaté věci si však Sardinas výrazně přetvořil k obrazu svému a změnil je často až k nepoznání - z výše zmíněných AC/DC nezbyl ani hlavní riff - a zabalil do svého zvuku. Sardinas je zároveň ztělesněním blues, vždyť v základech jeho tvorby stojí slideová technika, styl hry spojený s žánrem odpradávna. V Sardinasově podání však tento hojně využívaný způsob hry dostává jiné rozměry. V kombinaci s resofonickou kytarou vytváří originální, snadno rozpoznatelný zvuk, který bourá žánrové mantinely, a zároveň paradoxně ctí tradici klasické bluesové formy. Blues by mohlo mít - ve své sevřené podobě - tendenci začít trochu nudit. Sardinas k těmto stavům nedává příležitost.
O Sardinasových hudebních kvalitách není třeba pochybovat, dostatečným důkazem budiž studiové desky. Přesto je záhodno vidět jej naživo, teprve s jeho živelným projevem dostane hudba ten správný drive, energii a náboj. Což dokázal i v Olomouci, i když se po koncertu nesly zprávy, že nebyl zrovna v ideální kondici. Ale jak potom vypadá jeho show v plné síle?
Eric Sardinas (us)
3. 5. 2016, Bounty Rock Café, Olomouc
foto © Zbyněk Zácha
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.