Kristýna Trochtová | Články / Reporty | 27.03.2017
Nemusí být tma, aby bylo temno. A (hlavně) naopak. Dobeška a The Black Heart Procession jako evidentní kult, hojení ran plus další fráze. Bless their ever loving hearts! Devatenáct let, pěkná doba. Jejich debut je v pozici nepatrně staršího spolužáka, co do všeho kecá, ale nic vlastně nezažil. A další fráze.
Pojďme si ujasnit pojmy: na Dobešce to byla spíše tma než temno, i když vím, že je to jen otázka kontextu. Ani bych nedoufala, že mě ty ucourané pohřební písně zastihnou v lepší než špatné náladě, že mě usvědčí z rozšířených zornic, že mě nakonec nedonutí si ve vlaku zpívat In the valley where I come from / Everybody watches the blood run / No one will lend you a knife or a gun. Ráda bych psala o tom, jak to vypadalo na pódiu, jak to komu slušelo, ale neudělám to. Tentokrát se nemůžu vymlouvat na účes Pavla Turka, tentokrát je to spíše záležitost vlastní lhostejnosti a pasivity, ale stejně – vnímat Black Heart očima je strašlivě zbytečné. Kovbojské večírky jindy.
Obdiv všem těm malým a trpělivým, co zručně a přesně pracují do úpadu. Tentokrát kolem skutečně nebyli žádní hipsteři s andělskýma hlavama, moc dobrý postřeh. Jiná scéna. V hudbě i životě mě přitahuje divnost, prosímpěkně, stejně jako lehký kýč. The Black Heart Procession nepřekvapivě zapadají, sedí. Trýznivý vokál Pala Jenkinse se vždy trefuje do správných míst, unylost je životním stylem. Přesto nebyly slzy, přesto nebyly zimomriavky, spíše letmé úsměvy. Všechno bylo odehráno dokonale, což potěšilo, ale dojetí zůstalo někde u Pardubic.
Heart Without a Home? Tolik roztomilého patosu, tolik rozlitých panáků a přilepených podrážek. The Winter My Heart Froze měla teda sílu, to se musí nechat – allegro agitato! Se Stitched to My Heart jsme se blížili k vrcholu, deprese se ale z pódia nestihla přelít dál, dříve přišlo pomalé a intenzivní tonutí ve Square Heart. Dál? Po desce tři přídavky a tečka. Cry for Love je jednou z mála životních jistot. Ale nač se zdržovat; navzájem jsme si potřásli pravicemi, ocenili kapelní angažovanost a vykročili. Mění se jména, zůstává pocit. Jenže jaký?
The Black Heart Procession (us)
24. 3. 2017, Dobeška, Praha
foto © Kristýna Petržíková
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.