Kristýna Trochtová | Články / Reporty | 27.03.2017
Nemusí být tma, aby bylo temno. A (hlavně) naopak. Dobeška a The Black Heart Procession jako evidentní kult, hojení ran plus další fráze. Bless their ever loving hearts! Devatenáct let, pěkná doba. Jejich debut je v pozici nepatrně staršího spolužáka, co do všeho kecá, ale nic vlastně nezažil. A další fráze.
Pojďme si ujasnit pojmy: na Dobešce to byla spíše tma než temno, i když vím, že je to jen otázka kontextu. Ani bych nedoufala, že mě ty ucourané pohřební písně zastihnou v lepší než špatné náladě, že mě usvědčí z rozšířených zornic, že mě nakonec nedonutí si ve vlaku zpívat In the valley where I come from / Everybody watches the blood run / No one will lend you a knife or a gun. Ráda bych psala o tom, jak to vypadalo na pódiu, jak to komu slušelo, ale neudělám to. Tentokrát se nemůžu vymlouvat na účes Pavla Turka, tentokrát je to spíše záležitost vlastní lhostejnosti a pasivity, ale stejně – vnímat Black Heart očima je strašlivě zbytečné. Kovbojské večírky jindy.
Obdiv všem těm malým a trpělivým, co zručně a přesně pracují do úpadu. Tentokrát kolem skutečně nebyli žádní hipsteři s andělskýma hlavama, moc dobrý postřeh. Jiná scéna. V hudbě i životě mě přitahuje divnost, prosímpěkně, stejně jako lehký kýč. The Black Heart Procession nepřekvapivě zapadají, sedí. Trýznivý vokál Pala Jenkinse se vždy trefuje do správných míst, unylost je životním stylem. Přesto nebyly slzy, přesto nebyly zimomriavky, spíše letmé úsměvy. Všechno bylo odehráno dokonale, což potěšilo, ale dojetí zůstalo někde u Pardubic.
Heart Without a Home? Tolik roztomilého patosu, tolik rozlitých panáků a přilepených podrážek. The Winter My Heart Froze měla teda sílu, to se musí nechat – allegro agitato! Se Stitched to My Heart jsme se blížili k vrcholu, deprese se ale z pódia nestihla přelít dál, dříve přišlo pomalé a intenzivní tonutí ve Square Heart. Dál? Po desce tři přídavky a tečka. Cry for Love je jednou z mála životních jistot. Ale nač se zdržovat; navzájem jsme si potřásli pravicemi, ocenili kapelní angažovanost a vykročili. Mění se jména, zůstává pocit. Jenže jaký?
The Black Heart Procession (us)
24. 3. 2017, Dobeška, Praha
foto © Kristýna Petržíková
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.