Jan Starý | Články / Reporty | 24.10.2019
Co s projekcí, která vypadá jak patnáct let starý spořič obrazovky? Průlet obarvenou hvězdokupou? Radši nic. Stejně jako nemá cenu zvedat obočí nad názvy alb a skladeb, kde se míchá vesmír, (pseudo)mystika a drogy do surreálného/náhodného koktejlu. K žánru – psychedelic rocku, space rocku nebo přímo japonskému freakoutu – to patří. Acid Mothers Temple si v devadesátkách, na začátku své dráhy, zkrátka vybrali z pár starších přístupů založených na hypnotické repetici a kytarové divočině a svou existenci zasvětili jejich praktikování, a to i se vším okolo. Za tu dobu vzniklo nesčetně nahrávek, několik různých projektů pod touto hlavičkou a také pověst výjimečné koncertní kapely.
Po zamyšleném intru na buzuki nastoupila první skladba, snad by se dalo říct hawkwindovská. Hutné, až metalové/stonerové riffy otevřely trochu nečekanou oblast světa Acid Mothers Temple. Vynikala rytmická sekce, která kromě obligátní repetice zvládla také obohacovat tok hudby funkčními ozdobami. Kytarové party se slévaly do téměř dronových, východně zabarvených ploch, především ale vystoupila klasická spalující sóla s rozpínavým, extrémně zkresleným zvukem. Příliš rychle po ponoru do hudby ale přišel konec a druhý segment koncertu: nesoustředěné sólování, instrumentální hrátky, snad improvizace.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Pak už ale Acid Mothers Temple nepovolili. Celá třetí skladba byla vystavěná kolem jednoduchoučkého melodického motivu, který sloužil jako podklad k přehlídce nejen kytarových výplachů. Tady se čas začal deformovat a v přelévání různorodých pasáží ubíhat netušeně rychle. Rozloučení před čtvrtou skladbou překvapilo, ale jen do zjištění, že poslední dvě části měly po dvaceti minutách. Závěrečná, nejklasičtější kus fungoval nejlépe. Repetice nejprve kolébala, potom strhávala do transu, nakonec se rozpadla na ohromující explozi sól, kde ve vzniklém chaosu pětice nehrála na sebe, ale na vesmír.
Experimentující hudebníci se často vymezují proti formalizované psychedelii, ve které jde spíš o sadu znaků než o skutečné rozšíření vědomí. Acid Mothers Temple vlastně přesně takovou „psychedelii“ produkují. Jejich vystoupení bylo precizní, prý prakticky totožné s minulým pražským koncertem. Při všech těch sázkách na jistotu bylo ale skutečně působivé a krajně zábavné.
Acid Mothers Temple (jp)
22. 10. 2019 Kasárna Karlín, Praha
foto © su
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.