Labely: Raster-Noton, label a audiovizuální Bauhaus

Vyznavači elektronické hudby. Hudba jako taková. S frázemi tohoto typu je vždycky potíž. Svérázně a systematicky je naplňuje kolektiv Raster-Noton, label a audiovizuální Bauhaus. Tvůrci grafikou minimalisticky pojatých desek se prezentují i multimediálními instalacemi (např. na nadcházejícím berlínském Transmediale), jejich výboje směřují i naším směrem, viz objekty Carstena Nicolaie (Alva Noto), které budou součástí letní výstavy DOXu o antroposofistu Rudolfu Steinerovi. Co se hudby týče, navrací spolek Raster-Noton elektronice její původní význam – nezávislý a radikální. Tím nemyslím devadesátkové rave parties ani Čerťák tekk open air, ale sofistikovanější tradici.

Do československého povědomí se EXPO 1958, první světová výstava po válce, zapsalo typicky s dávkou laskavého humoru, dojmu „polidšťování socialismu“. Vznikl ucelený obraz „bruselského snu“, minisukně na plastové židli a v Laterně Magice klonovaného Šlitra. Ale ve stínu Atomia (obrat jako z dobového tisku) se odehrávaly mnohonásobně větší audiovizuální orgie než klonování Jiřího Šlitra.

Podobu pavilonu Philips designoval Corbusierův žák Jannis Xenakis. Devět, laicky skoroemauzských, „hyperbolických paraboloidů“ (prodávám, jak jsem nakoupil) skrývalo prostor, oficiálně ve tvaru žaludku. V něm se odehrával systematický útok na smysly návštěvníků. Le Corbusier stvořil společně se skladatelem Edgardem Varèsem i samotným Xenakisem, který taky skládal „novou vážnou“ hudbu, velkolepou instalaci nazvanou jednoduše Poème électronique. Projekce různě dobarvených fotografií se prolínala se světelnými efekty – hvězdami, sluncem, mraky. Součástí byla i visící ženská figurína a kostka, to vše za doprovodu protoelektronické hudby, plné kosmických ozvěn a prostřihů. Možná tady na vakacích odkoukal Zdeněk Liška hudbu pro Ikarii XB1. Čistě analogově kostrbatý sestřih fotek vyvolává i po letech vír asociací. Obrazy výdobytků civilizace zakončuje až koloniálně spasitelský výjev právě dokončeného brutalistního Corbusierova projektu v indickém Čandígarhu a známého „paneláku“ v Marseilles. Neúprosný beton doprovází sampl sakrálního chóru. S následujícím vyobrazením črty Corbusierova Modulora to působí jako oslava moderní askeze.

Tahle dobová fascinace organizovanou střídmostí zapříčinila i vznik projektu, označovaného zpočátku za vrchol civilizace, nakonec to byl symbolický konec modernistické architektury. Pruitt Igoe, sídliště/mraveniště v St. Louis, urbanistický komplex z pentilky Minorua Yamasakiho. V šedesátých letech se z něj samovolně a doslova stala betonová džungle, se všemi jejími zákony. To vedlo k neúprosné demolici v roce 1972, kterou ikonicky a v jeho případě jak jinak, zachytil Godfrey Reggio ve filmu Koyaanisqatsi. Tam ji doprovázela legendární hudba Philipa Glasse. Alternativní soundtrack nebo snad hudební glosu nabízí Raster-Noton, jmenovitě Kangding Ray na svém EP. Ten sám zprostředkovává vizi bezprostředního vzestupu a pádu, o část „remodel“ se postaral Alva Noto a konečnou demolici provedl Ben Frost. Kangdingem Rayem (alias) nahozený leitmotiv – sampl dětského jásotu – jde napříč dvěma tracky a je různě deformován glitchovým betonem. Syntetickým, narozdíl od desky Baustelle, kde se berlínské Antye Greie a Gudrun Gut rozhodly zmapovat „Baulin“ samplováním zvuků stavenišť. Je v tom samozřejmě hodně dubstepu, z jakého jiného konce vzít aktuálně apokalypsu. S tím se nejlépe vyrovnává fousatý demolition man Ben Frost v závěru. Burialovsky duté beaty spojuje elektrizujícím subbasem, jako by kolem ztemnělého domu za noci projížděly buldozery místo kamionů. Fenomén Pruitt Igoe spojením demontovaných dětských hlasů a temného elektronického vypravěčství získává zlověstně blahobytný ráz Neználka ve Slunečním městě, když Špinda Strakáček zažil kolotočový trip při střetu s otáčivými domy architekta Krychličky.

Slunečnímu městu spíš odpovídá dortová architektura v Porubě. Podobný neználkovský rauš zažil každý na hajlajtu normalizačního designu – zpravidla červeno-modro-zelených sídlištních průlezkách a houpačkách. Nedělej drncáky! Ohledávání základních zvuků je plné album Multistability dalšího zvlčilého matematika Marka Fella z dua SND. Své tvorbě dává patřičně intelektuální základ, multistabilita je prý gestaltistický pojem, který se dotýká op-artu. Neschopnosti vidět předmět jako celek a jeho vnímání v závislosti na kulturním vývoji člověka. Mark Fell odkazuje na Neckerovu kostku. Stejně jako ji jeden člověk i různí lidé vidí jinak, tak neuchopitelná je Multistability, album poskládané dílem zrcadlově, dílem zcela roztroušeně. Za cíl si vytkl neopakování žádného taktu. V primitivnosti smyček to připomíná dětskou říkačku, o-na-zas-cupycupycup. Omílání zdánlivě obyčejného slova pořád dokola. Rozeznívá se hra nuancí, fyzických zvuků, které útočí na základní vjemy „kulturní zkušenosti“.

V Poème electronique vytrhne moment, týkající se právě kulturních rozdílů i pojítek. Je jím osa: domorodé sošky válečníků – lidský um – zlaté ručičky/kosti – blesk z čistého nebe – hra na vojáky – precizně vyrobené tanky na klíč – Osvětim.