Ľúbime (Sharpe 2023)

Vydobyť si pozornosť širšej verejnosti v malých mestách, akým je Bratislava, môže byť pomerne jednoduché. Dlhodobo si ju udržať, je však rovnako komplikované ako všade inde. Multižánrový festival Sharpe spojený s prednáškami a workshopmi zjavne vie ako na to. Už od roku 2018 si úspešne drží renomé významného a profesionálne zorganizovaného podujatia, ktoré cieli predovšetkým na fanúšikov alternatívnej hudby. Koná sa v priestoroch Novej Cvernovky – kultúrneho centra zriadeného v priestoroch bývalej priemyselnej školy, ktoré už niekoľko rokov predstavuje dôležitý spot na kultúrnej mape mesta. Na Sharpe sa spravidla predstavia domáci aj zahraniční hudobníci a prednášajúci. A inak tomu nebolo ani tento rok.

DUŠAN: Keď mi môj kamoš žijúci v Brne referuje, na aké koncerty sa zas chystá, povzdychnem si, že hudobné dianie v Bratislave je značne limitovanejšie. Neznamená to však, že sa vyberiem na akékoľvek podujatie len tak z princípu – preto, že nič iné sa nekoná. Z ponuky festivalu Sharpe som síce vopred poznal menej mien, než by sa patrilo, no fakt, že ho pravidelne navštevujú českí novinárskí kolegovia, zohral dôležitú úlohu v mojom rozhodovacom procese. Keď som zistil, že v programe je nezanedbateľné množstvo elektronickej hudby, nebolo mi viac treba. Jasné, do Cvernovky sa bude elektronika hodiť – tým som si bol istý, navyše, organizátori dokázali výborne využiť potenciál budovy. Zatiaľ čo rockové, popové či jazzové žánre boli situované na podlažiach či v exteriéri parku, oveľa ponurejšie, zádumčivejšie, prípadne dokonca agresívne zvuky sa ozývali v podzemných priestoroch, čo vynikajúco dotváralo atmosféru.

MARIIA: Přiznám se, že do teď jsem neslyšela nic moc nadšeného o Bratislavě. Pohybuji se ve slovenských kruzích dost, byla jsem fakt zvědavá, jak se město ukáže. Než to, kde jsem, je pro mě mnohem důležitější, (s) kým jsem. Vpluji do Nové Cvernovky, kterou znám už roky z fotek, a pozoruji hned několik známých tváři, vřelých úsměvu a všímavých očí, u šatny potkám Vaška Vangelise. Nikdy jsem tady nebyla, ale nic mi není cizí. Stíhám první drink, pár objetí a už mě pohlcuje barevná, chutná show plná zvukových a rytmických kontrastů v podání domácího Fvlcrvma. Flashback. Tělem jsem na jeho ohromující show na Pohodě 2022, myšlenkami na koncertě na Colours Full Moon Stage stejné léto. Do přítomnosti mě dostane nový feat. s Berlin Manson: „Máme novou písničku o násilí, kterou jsme napsali s největším násilníkem z Bratislavy,“ prohlásí Adam. Hustý odstřel.

DUŠAN: Ja som najväčší odpal zažil počas druhého večera. Vďaka hyperpopu. K tomuto žánru mám síce rozporuplný postoj – v rámci slovenskej scény po jeho zvuku siahajú najmä mladí raperi a v kombinácii s plytkými textami dokážu neraz produkovať pomerne cringe záležitosti – českého Toyotu Vangelisa som si však rýchlo obľúbil. Ide totiž o vyspelé, poetické verše na pozadí prepracovaných beatov. Hoci len nedávno vydal prvý album, na Slovensku si, tak sa zdá, už stihol vydobyť nemalú poslucháčsku základňu. Zrejme nepreháňam, ak poviem, že na Sharpe sa stal jednou z najväčších hviezd. Iste k tomu prispel aj fakt, že jeho vystúpenie sa konalo v lukratívnom čase okolo jedenástej hodiny. Domnievam sa však, že zároveň sa odohralo čosi ako reťazová reakcia. „Ideš na Vangelisa?“ začul som neraz vo vestibule. Žeby najvernejší fanúšikovia lanárili svojich kamošov a známych? Napokon sa totiž na Toyotovej show nazhromaždilo najväčšie publikum, aké som počas celého festivalu videl. Tých, čo prišli neskôr, dokonca priestor ledva pojal. Niektorí museli stáť na prahu bez výhľadu na pódium – s čím zrejme nerátali ani sami organizátori. Neďaleko pódia som si všimol dvojicu kamarátok, ktoré ovládali spamäti texty niektorých trackov. Iní možno českého speváka počuli prvý raz, takže nedokázali spievať spolu s ním, ale väčšina aj tak podľahla energickým rytmom a predviedla spontánne tanečné kreácie.

Vangelis si svoje predstavenie užíval a bol očividne vďačný za nečakané množstvo poslucháčov. A za to, že nielen počúvajú, ale s ním aj interagujú. Aby toho nebolo málo, v istom momente pozval k mikrofónu svoju parťáčku Zevin. Vpád hosťa na pódium nemusí byť vždy šťastnou voľbou, neraz môže fungovať ako rušivý element. V tomto prípade sa udial pravý opak. Len čo Zevin pridala k Vangelisovmu elánu svoju temperamentnú balkánsku energiu, atmosféra dosiahla bod varu. Mladá, len devätnásťročná Slovinka, ktorú predtým na Slovensku sotvakto poznal, vďaka tomu zaiste utkvela v pamäti mnohým. Hrejivý pocit podnecovalo aj vedomie, že v tomto konkrétnom prípade Sharpe dokonale splnil jednu zo svojich ústredných úloh – získal nových fanúšikov menej známemu hudobníkovi.

MARIIA: Toyotové světlomety slyším potřetí, v šíleném tanci na VPN se Zevin myslím na to, že zažívám koncert roku. A taký hodinu předtím na stejné stage na BoLs/sLoB, kde v první řadě vidím tancovat Tokyo Drift, Toyotu, Fvlcrvma, Davida Čajčíka i Matweho Kaščáka. Pak stejnou myšlenku chytám i na koncertě výtečné Zevin, která vjela na stage v barevné elektrické káře přímo ze Slovinska. Střih a děje se další věc, kterou nejde pochopit ani ji uvěřit, Berlin Manson během svého vystoupení výzvě publikum, aby s ním odešlo na jednu písničku Small Town Life. Nezapomenutelný zážitek pro všechny, kteří šlapali do prvního patra a zpátky. Viděli jste někdy něco takového? Noc se uzavře neoficiální afterparty v borovičkovém baru, kde mi Dominik Prok prozradí své (dojemné) heslo na počítač a já pustím oblíbené Kvlt_Crew, protože když už je jednou znáš, neobejde se bez nich žádná party… Tancem souhlasí noční hosté i barman.

fotogalerie z festivalu najdete zde, tady a tu

FRANTIŠKA: Sobotní dopoledne, k mému údivu sedím v útulné knihovně Cvernovky s kelímkem podprůměrné kávy v ruce – když se vezme v potaz, že ještě před několika hodinami jsme tancovali v o pár metrů vzdáleném borovičkovém baru na Edova Syna z repráku, jsem na sebe skoro hrdá. Přede mnou se čtyři muži snaží odpovědět na otázku z názvu panelu – It’s all about playlists! Or not?. Nejsem sice, pochopitelně, v nejlepší kondici, ale že se mi nedaří pochopit, na koho mají jejich odpovědi mířit, není pouze moje chyba.

Britský rapper Shao Dow vášnivě popisuje, že je potřeba o svou fanouškovskou základnu pečovat a budovat si loajalitu, aby se streamy na Spotify proměnily v zakoupené lístky, a David Čajčík z Heartnoize přispívá svými tipy pro začínající umělce a umělkyně, jak „hacknout“ Spotify algoritmus pomocí šikovných festivalových bookingů. Na zastřešující otázku se mi ale odpovědi nedostává a diskuze trpí klasickým jevem panelů, kde je méně mikrofonů než lidí a více lidí než času, takže když už se někdo z mluvčích dostane ke slovu, snaží se vyjádřit ke všemu, co v posledních patnácti minutách padlo, ať už je to v daný okamžik k věci, nebo nikoliv.

Hodina je za námi, odcházím sice neuspokojená, ale slunečné počasí a zahrada mě rychle rozptýlí a zpátky dovnitř zláká all-star panel Beyond Music o přesazích hudby do světa politiky a společenských problémů. Poslouchat, jak Bob Van Heur, jeden ze zakladatelů Le Guess Who?, popisuje svoje úvahy nad přínosy a limity svého festivalu, je fascinující. Padají zde termíny jako neokolonialismus, exotizace a safe space, hezky progresivisticky – jen je trochu úsměvné, že diskutující jsou čtyři býlí muži ve středním věku, ale aspoň tuhle skutečnost glosují i oni sami. Později s kamarádkou probíráme, nakolik jsou slova Michala Kaščáka o nehomofobní Pohodě upřímná, nicméně můj dobrý pocit z kvalitního panelu to nekazí.

ANDREA: Začínam už o desiatej ráno, čaká ma totiž stretnutie s organizátormi*kami desiatich festivalov. Speed-meeting: Meet the Festivals. Forma je rovnaká ako pri speed-datingu: desať ľudí, ktorí príšli na rande s desiatimi festivalmi a s každým z nich možnosť rozprávať sa len päť minút. Stretávam vovchode kamoša a obaja trochu stresujeme, lebo sme si niečo takéto ešte nikdy nevyskúšali. V priestore, kde večer hrajú interpreti ako Dušan Vlk alebo Vojdi, v tejto chvíli sedia organizátori*ky s menovkami za stolíkmi v dvoch radoch. Celé to má mierne vibe stredoškolskej skúšky až na to, že tých skúšajúcich je akosi veľa. Prvý, ku komu sadám, je Christian Kühr, ktorý založil TransCentury Update festival v Nemecku, stres okamžite mizne, rozhovor je úplne priateľský a keď zapíska píšťalka, ktorá značí koniec piatich minút, obaja sa trochu zľakneme. Presúvam sa k Jozefovi Hámorskému z Pohody, ktorý už má na mňa prichystaný zápisník a pozorne si poznámkuje všetko, čo hovorím. S úsmevom samozrejme podotkne, že sa cíti ako na skúške, ale tentokrát sa ocitol v opačnej roli. Znova zaznieva píšťalka, rýchlo si vymieňame kontakt. Po treťom alebo štvrtom kole nastáva mierny chaos. Všetci*ky účastníci*čky zrazu navštevujú stanoviská v náhodnom poradí a tak sa stáva, že občas nenachádzam miesto, na ktorom som ešte nebola. Veľkú radosť mi robí rozprávať sa s bookermi*kami showcasových festivalov ako Ment alebo Waves Vienna, ďalej sa dozvedám o lituánskom 8 Festivale konajúcom sa v areáli väznice. Pokračujem k ďalšiemu a ďalšiemu stolu a o 11:00 odchádzam preťažená množstvom informácií, ktoré sa snažím vstrebať. Päť minút s každým z týchto ľudí je skutočne málo, no so všetkými sa v priebehu dňa aj tak stretávaš na bare a koncertoch, takže možností na ďalší pokec je viac ako dosť a vďaka speed-meetingu je ľad prelomený.

ANNA: Ukočírovat tucet manažerů a umělců na různých stupních znalostí z branže i z různých zemí a navést je ke společné spolupráci, která by navíc všechny obohatila, to není zrovna jednoduché zadání. Drážďanské rodačce Lydii Kirschstein z týmu britské agentury Trinifold Management zastupující UB40, The Who, Judas Priest, ale i mladší projekty jako The Holy nebo Lake Jons, se to povedlo na výbornou. Zábavně a názorně nás během dvou hodin v rámci workshopu Everything You Wanted To Know About Artist Management with Lydia Kirschstein provedla odlišnostmi mezi očekáváním umělce a managementu, umělci si vyzkoušeli pitchnout svůj projekt manažerům, ty zase donutila se do hloubky zamyslet, co vlastně od svých „svěřenců“ očekávají a co mohou nabídnout. Probralo se plánování, kompetence, potřeba trpělivosti i hranic.

MARIIA: Ráno mě doma probudí živá hudba. Přemýšlím, jestli to jsou pozůstatky včerejška v mé hlavě anebo Ondrej Zajac zkouší před večerním vystoupením. Za bé je správně, dobré ráno, něžná kytaro. Jdeme do pekárny Kruh na chlebíček, zásadně bez kávy, protože na tu jedině do kaviarne Vták. Nemá to chybu. Listuji knihou Na Chrbte od Gréty Čandové, Sama Marca a Jakuba Čaprnky a myslím na to, jaké to je, žít jako tatranský horský nosič. Sobotní workshopy měním za slzy dojetí na lavičce na starém mostě, pohledy na Dunaj a procházku starým městem. Bratislava je teplá, plná tulipánů všech odstínů a tvarů, větru ve vlasech.

DUŠAN: Ja som v rámci čakania na elektronické vystúpenia bez väčšieho záujmu zablúdil do parku na koncert Ariela Tintara. Gitarové žánre, ktorým som kedysi nadšene holdoval, si dnes zvyknem vypočuť len sporadicky. Hneď prvá skladba ma však presvedčila, že by som mal nastražiť uši. Francúz s kreolskými koreňmi vôbec nedbal na to, že pod pódiom sa zhromaždilo len skromné publikum – vystupoval s o to väčším oduševnením. Jeho dokonalá intonácia a neomylný prstoklad mi pripomínali majstra, ktorý dokonale ovláda svoje remeslo, no nezabudol si ho vychutnávať. Na záver mal spevák potrebu obšírne poďakovať divákom, ale aj organizátorskému tímu, pričom vyjadril obdiv najmä zvukovým technikom. Spolu s Arielom som sa rozlúčil aj s denným svetlom a odobral sa podzemných priestorov.

Tam ma upútalo slovenské duo Päfgens, ktoré predstavilo dronové a shoegazeové aranžmány na pozadí elektronicko-ambientných loopov. Na ďalší deň som podľahol nutkaniu napísať im na Instagrame a pochváliť ich vystúpenie. Nielenže obratom vyjadrili vďaku, no zjavne si prebehli môj profil a keď videli, že sa venujem hudbe, dali mi naspäť follow. Veľmi milé. Z line-upu som sa obzvlášť tešil na maďarského Alley Cats, v sprievodnom bulletine sa totiž písalo, že je nielen hudobník, ale aj vizuálny umelec. Domnieval som sa, že predstaví nejakú intermediálnu prácu. Napokon išlo o zvyčajný live set, ale sklamaný som nebol. Výraznú vizuálnu zložku totiž vystúpenie obsahovalo – osvetľovači si prichystali svetelnú šou, ktorá bola sama osebe zážitkom. Sklamalo ma však čosi iné. Čoraz viac som si všímal, že namiesto nadšenia, ktoré vládlo v predchádzajúci večer, sa vo vzduchu vznáša skôr roztržitosť, dokonca až apatia.

To, že mnohí ľudia prišli, minútku postáli a vzápätí zas odišli, som ešte chápal – avantgardná elektronika naozaj nie je pre každého. Avšak to, že počas niektorých vystúpení v miestnosti prešľapovali dvojice či trojice, ktoré ostentatívne ignorovali účinkujúceho a namiesto toho viedli povrchné debaty, mi už zahralo na citlivejšiu strunu. Vrcholom bolo, keď sa na bravúrnom vystúpení Borisa Vitázka objavil týpek, ktorý bol zjavne pod vplyvom čohosi silnejšieho než len alkoholu, a začal na účinkujúceho vykrikovať vulgarizmy, pôsobiac, že možno je schopný nielen verbálnej, ale každú chvíľu aj fyzickej agresie. Esbéeskár, ktorý mi predtým takmer vykĺbil zápästie, aby mi mohol skontrolovať festivalovú pásku, zrejme usúdil, že o nič nejde. Osočovať hudobníka je za čiarou, od návštevníka alternatívneho festivalu s liberálnym pozadím by som čakal väčšiu dávku kultivovanosti. Cestou domov som si v električke skúšal vybaviť usmiatu tvár Ariela Tintara a jeho milú angličtinu s výrazným francúzskym prízvukom. Ďakujem chalanom, ktorí mi perfektne ozvučili nástroje. Ďakujem, že ste počúvali.

MARIIA: Dominik Prok uzavřel koncert 52 Hertz Whale něžným: „Ďakujeme. Ľúbime.” V hlavě to mám pořád. Od momentu, kdy jsem poprvé vkročila do Nové Cvernovky, až do konce festivalu mě neopouštěl příjemný pocit přátelské atmosféry, sounáležitosti a ochoty, což jsem před Sharpem zažila snad jen jednou. Ďakujeme, ľúbime, přijedeme znovu.