Lunchmeat jako studio (včerejších?) hrdinů

prolog
„In a place you’ve never seen before / amazing things will come for those who wait,“ sliboval pražský kolektiv Lunchmeat, který svůj každoroční festival, letos už čtvrtý a zhuštěný do jediného dne, umístil do Studia hrdinů ve Veletržním paláci. Nevím, jestli si lidi z Lunchmeatu myslí, že nikdo z cílové skupiny potenciálních návštěvníků „audiovizuálního festivalu“ nebyl v současnosti v nejzajímavějším malém divadle v Praze, případně snad v Národní galerii. Jaké místo to tedy bylo a na jaké úžasné věci se vyplatilo čekat, bylo potřeba tzv. zažít.

„House isn’t so much a sound as a situation.“ V uších mi zněla tahle fatálně přednesená věta z desky Midtown 120 Blues, rozebírající specifičnost žánru a jeho utváření ve vztahu k roli celé queer komunity a její emancipaci jak kulturní – od frivolního diska –, tak občanskou, od homofobní společnosti delegující násilí na policii, i osobní osamostatňování ve „světě drog a prostituce“. Ač méně konvenčně „konceptuálně“ (velmi často to znamená pouze příběhově), zato s o to přímějším dopadem na hlavy v danceflooru o těchhle východiscích vypovídá tvorba takového Heatsicka, kterého v předjaří dovezli City Surfer do Finalu. Klávesy Casio, tisíce zažitých „situací“ a vzpomínky na ně, touha po opakování beatů rovných jen zdánlivě, stejně jako ten čas, který úroveň sto dvaceti úderů za minutu překračuje a odděluje současnou klubovou „situaci“ od té v 80’s a 90’s. Jenže jak to, že na sobě nějaké „odděluje“ vůbec chceme zakoušet?

Současná (v tom by se mělo zohlednit i více časů, které reflektuje) elektronická hudba ze sebe už sňala odtažité plakátové označení „Intelligent Dance Music“. Myšleno ne jakkoli proklamativně, ale hlavně tím, že ona skutečně „inteligentní“ taneční (elektronická) hudba dnes vzniká hlavně ohledáváním toho, vůči čemu se vymezovali lidi, stojící za ustanovením žánru IDM. Za všechny např. label Modern Love rekonstruuje místně a časově zatížené „rovné“ žánry jako americké techno a house s ohledem na jejich reinterpretace a paralely v Británii, kdy nevzniká „nový rave“, ale hudba po „smrti ravu“, tedy stav, kdy si tradičně myslíme, že můžeme nahlédnout, co ta která věc (žánr, komunita, situace) vlastně znamenala. Odklad reprezentovaný šumy, ekvalizačními přesuny významů z dominantního beatu na jindy aranžující prvky, jako je tomu u projektu Lee Gambla (Diversions 1994 -1996, Dutch Tvashar Plumes), či přímými samplovými „misappropriations“ s archeologickým zacílením na futuristické (krautrock, dub, o nálepkách kosmické či futurustické viz Hudba, která si neříká krautrock a Hudba ohně) beaty. Tak to dělají Demdike Stare v rámci aktuální singlové série Testpressing nebo na mixtapu příznačně exaltovaně (jako celá představa o Smrti ravu) nazvaném The Weight of Culture.

lunchmeat
Naproti tomu Lunchmeat na nás hodil tíhu jiného výseku současné elektroniky, myšleno současné včetně producentů z 90’s a přežívajících brzkých 00’s. Je to tíha (spíš zvukových) manifestů progresivistického, vůči lineární „sypačkovitosti“ se vymezujícího IDM. Ambivalentní pozici v tomhle elitářském millieu tu zaujímají dva headlineři letošního Lunchmeat festivalu. Clark a Kangding Ray. U Kangdinga Raye je tomu díky jeho příslušnosti ke značce „akademické elektroniky“ Raster Noton. Kangding Ray tam patří k té části elektropozitivistů, která do svého tvůrčího procesu zahrnuje i referenční příběh: mýtus o „pádu modernismu“ s urbanistickým projektem Pruitt Igoe či ryzí autorské a mystifikační fantasy na aktuální desce Pentaki Slopes. Vše podléhá digitalizovaně puristickému audiovizuálnímu kánonu, synestetickému stejně v napojení na VJing jako v hutnosti a naléhavosti zvuku samotného. V živé podobě to byl zvuk striktně lineárně modulovaný, beat bohatý na kopák stíhaly nečekaně rozvolněné dubové basy. Kanding Ray na plátně nechal různě rozkládat tři geometrické, v nekonečném fázování až ornamentální struktury, jejichž „přísně“ modernistický ráz odpovídal hudbě, které není berlínské techno objektem, Rayovy smyčky se totiž pohybují přímo na poli minimalu bez přívlastků.

To Clark sice na posledním regulérním LP exponoval akustičtější části svého soundu, ale velmi často se ve své hudbě také vztahoval k techno kultuře (deska Turning Dragon). Při srovnání se zmíněnými současnými beatovými archeology je jeho převládající metoda nesarkasticky řečeno muzikantská, anachronická, tedy spíš už historická než nečasová. Syntetizování neuroticky zprohýbaných klávesových melodií s beaty, často notně field recordingovými, a precizně stříhanými do nesourodých hybných breakbeatů (mít při tom na paměti rigidně vymezený žánr daného jména není mimo). To jsou některé aspekty charakteristického Clarkova zvuku, který rozezněl i narvané podzemí Veletržního paláce. Onomu rozeznění notně přidala na síle a hodnotícím znaménku vizuální část vystoupení, kterou na míru připravili letošní rezidenti Lunchmeatu NOHlab. Hradba ze tří poloprůhledných kvádrů, která v jakémsi meziprostoru zhmotňovala projekční plochu pro obě strany sálu, tedy umělce a lidi. Turečtí NOHlab nechali v kvádrech pulzující čáry na sound designové bázi prostoupit okolím v jeden prostor, skrze promítání mezi průvlaky na stropě, po stěnách a v hledišti (to ve Studiu hrdinů totiž vážně je). Různobarevné linie zářily v 3D pravoúhlých výsečích jako vizualizace představ obou stran koncertu, i izolovaně coby rámování Clarka s jeho hradbou ze zprohýbaných beatů s třeštícími melodiemi, kdy IDM víc zaměstnávalo to deklarované usedavé a usedlé přemýšlení než křepčení.

Fantastic Mr. Fox posílil svou vytříbenou bass music očekávání na posledního lákadlo – mladého producenta Sinjina Hawka s jeho oldie but goldie Roland 808 gigem, poháněným jukem, trapem a příbuznými současnými náhony. Fantastic Mr. Fox byl blokovaný překombinovanou projekcí s živými herci, která dost tratila na 00’s formou pojednané estetice kůže a fish eye. To Sinjin Hawke a projekce za ním, to byl neuralgický a zároveň finální bod Lunchmeat festivalu. Houseová přímost sledovaná z footworkového rychlíku, freneticky odsekávané R’n’B vokální samply naředěné sizzurpovým boom bap, rozbouncovaný dav, který lze v Praze zřídkakdy zažít na takhle „nekontinentální“ styly. Jeho set odpovídal královské disciplíně Boiler Room setu, tedy za 45 minut si nás rozdrobené a ničivě deep kopáky spolehlivě získaly, ale žel ani nekompromisní sled clapů nevymlátil z hlavy potřebu raději proskočit plátnem, než dále sledovat projekci vzešlou z iPadové aplikace. Nešlo totiž o mikroblogové projevy subkulturně spřízněné s hranými žánry skrze hojně oblíbené aplikace tematizující samotné fungování daného média, tedy dotykového displeje, kdy se tak děje prostřednictvím intuitivních čar, přímých otisků prohnaných HTML5. Byl to výsledek lunchmeatového workshopu pod vedením Tagtool, kdy vznikaly krátké animované sekvence, takže spíš flashfun.com než sensual objects.

epilog
Radno hledět do minulosti. Ne jen na rave, house a jiné, stačí na minulý ročník festivalu, kde se prezentovaly i takové projevy jako nefalšované ohledávání hranic filmu, koncertu a videoartu v interpretace sci-fi La Jetée, kterou připravil Kode9 se skupinou MFO v projektu Her Ghost. Nebo se rozpomenout na Jana Kulku a jeho spektakulární purkyňovské experimenty s „Kouzelnou skříňkou“. „Sedavější“ večer, jako loni ten první v Bio Oko, proto chyběl a program nebyl tak ucelený, jako se ze jmen na plakátě a lákadlech o amazing things mohlo zdát.