Mesiášský komplex, nuda k uzoufání i Prince-zna (Tempelholf Sounds 2022)

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds.

Z festivalové pošty:

Vážené dámy a pánové,

ráda bych se vyjářila k organizaci festivalu Tempelhof Sounds, o kterém jsem byla informována prostřednictvím letáku v poštovní schránce. Jsem obyvatelkou nejbližšího okolí tempelhofského letiště a každý den musím vařit dvakrát denně s oknem kuchyně otevřeným přímo k areálu letiště.

Byla bych tedy ráda, kdybyste brali ohled na moji situaci a mezi sedmou a desátou hodinou večerní zesílili zvuk u hlavního pódia, jsem fanynka Alt-J a Muse a při vaření večeře bych je také ráda poslouchala.

S přátelským pozdravem, J

SOBOTA

Do areálu se dostávám za zvuku hutných kytarových riffů Johnossi, ale mířím rovnou k pódiu, kde co nevidět začnou držitelé Mercury Prize, Wolf Alice. Jednou z ideí festivalu je rovnost v reprezentaci pohlaví. Tempelhof Sounds obsadil all-female kapely, sólové umělkyně i skupiny s výraznou frontwoman. Mezi ně patří i Wolf Alice, kteří na stage nakráčejí za zvuku country jódlovačky, čímž jsou očividně pobaveni. A od prvního akordu je jasné, že pozornost nebude poutat jen zpěvačka a kytaristka Ellie Rowsell, ale i baskytarista Theo Ellis, kterého během koncertu pravděpodobně posedne ďábel nebo duch Keitha Flinta. Show si užívá, poskakuje kolem s vyplazeným jazykem. A my s ním, ať už se jedná o typické skladby kombinující indie rock a shoegaze nebo přiznání k punku jako v nekompromisní Play the Greatest Hits.

Publikum je přátelské. Když mě během Wolf Alice zahlédne paní ve věku mé maminky, s výrazem plným lítosti a soucitu přispěchá a nabídne mi opalovací krém. Tak hrozně po opékačce z předchozího dne vypadám...

Idles na hlavním pódiu už jsou rovnou plně punkovou jízdou, jakkoli se zpěvák Joe Talbot proti této nálepce vymezuje. Étos, energii a syrovost, která je punku vlastní, v sobě Idles mají. Můžeme vést intelektuální debatu nad jejich podstatou, rozhodně však během setu rozpoutávají divoký moshpit a stage diving. A stejně jako u včerejších Sleaford Mods nechápu, kdy oba frontmani mají čas se nadechnout.

Muse jsou kapitola sama o sobě, jen málo kapel dokáže v lidech budit tak protichůdné reakce. Období, kdy se snažili přimíchávat do písniček dubstepové prvky, už jsou, zaplať pánbu, dávno pryč. Poslední dvě desky a nové singly z chystaného alba ukazují, že Matt Bellamy a jeho kumpáni pořád dokáží dělat skladby, které zní progresivně i chytlavě zároveň. A konečně nezní tak, jako kdyby Brian May mlátil hlavou o lednici (i když na skladbu Madness se během setu dostalo). Jeden nešvar se jich ale přece jen drží, respektive je čím dál horší. A to je záliba v polokonspiračních teoriích, která se do textů promítá už téměř nesnesitelně. Pořád nás někdo ovládá a žádá od nás poslušnost, smrtící drony se schovávají za každou větví, 11. září byl možná inside job a příště se asi budeme bavit o chemtrails. Píše jim texty Karel Janeček? Člověk je pak rád, že není rodilý mluvčí, a může trochu vypnout a na text se nesoustředit. Třeba u novinky Compliance, což je skvělý a silný song. Jenže: "Compliance/ We just need your compliance/ You will feel no pain anymore/ And no more defiance..."

Mesiášský komplex je zlo. Takže když se kapela na pódiu objevuje v maskách podobných té, co nosil Kylo Ren, nad pódiem visí něco jako oko Velkého Bratra a set začíná titulní skladbou chystané desky Will of the People, působí to téměř směšně. Během setu naštěstí krom několika novinek až na pováženou ovlivněných metalcorem – a doufejme, že to bude jen další slepá větev v diskografii kapely – zaznívá řádka starých dobrých hitů. A set je po předehře motivu Muže s harmonikou z westernu Tenkrát na západě uzavřen songem Knights of Cydonia, který poctivě pohltí celý dav.

NEDĚLE

Odpoledne mířím přímo na postpunkové Fontaines D.C. z Irska. Objevil jsem je až poměrně nedávno, když už měli na kontě řádku nominací na různá ocenění včetně Mercury Prize, Brit Awards a Grammy. A svým stylem, založeným na napůl odzpívávaném, napůl odříkávaném, ale intenzivním projevu zpěváka Griana Chattena, a kombinaci syrových kytar, mi kapela naprosto sedla. Kvůli covidu několikrát odsunutý samostatný berlínský koncert byl samozřejmě beznadějně vyprodaný, a proto jejich jméno na programu Tempelhof Sounds potěšilo. A vystoupení nezklamalo ani početnou skupinu fanoušků, která se po třetí hodině sešla pod hlavním pódiem. Highlightem koncertu nemohla být jiná než skvělá Televised Mind.

Ještě větším zážitkem však byla Anna Calvi. Femme fatale oblečená do černého je brilantní kytaristkou, která svého telecastera stejné barvy dokáže laskat i mučit a vymáčknout z něj absolutní maximum. Kytara v jejích rukou vypadá, jako by s ní byla srostlá, a dokáže z ní vyloudit podobně sexy tóny jako kdysi Prince. A charisma z ní jen čiší. Vokální performance v písni Don't Beat the Girl Out of My Boy mi pak i přes spálenou kůži nažene největší husinu za celý víkend.

K následujícím Interpol, kteří patří k největším hvězdám festivalu, můžu jen říct, že dávám za pravdu přátelům. Tohle už fakt nikoho nemůže zajímat. Nuda k uzoufání.

Víkend a vůbec celý Tempelhof Sounds uzavírají The Strokes. Jejich koncert v březnu 2020 byl poslední, na kterém jsem byl před prvním lockdownem – a jakožto ultimátní fanboy jsem zažil jedno z největších zklamání. Nešlo o výkon kapely, spíš o publikum. Proč a odkdy je in davově zpívat kytarové riffy? Je mi jasné, že jsem nebyl na koncertě smyčcového kvartetu, ale preferoval bych slyšet hit Reptilia v podání kapely, ne pěti tisíc platících.

Zajímavé je porovnat si rozdíl mezi prezentací The Strokes a Muse z předchozího večera. Muse si potrpí na velké pódiové realizace, přímo pro ně je nainstalováno jaggerovské pódium uprostřed davu, nechybí kostýmy, choreografie, konfety a pyrotechnika. The Strokes je podobná prezentace totálně vzdálená, podle všeho si chtějí hraní jen užít. S pohledem na Juliana Casablancase možná až příliš. A těžko říct, jestli chce pobavit, nebo ironicky k sobě, kapele i publiku naznačuje, že tohle je jeho třetí festival za víkend a rád už by měl pokoj. Lehá si na stage a nechává lidi vybírat písně, okřikuje je, když tleskají mimo rytmus, nebo si navléká masku vyrobenou ze své fotky před dvaceti lety s komentářem: „Vidíte tohohle týpka? Ten je mrtvej!“ a končí chválou fanouška, který se v davu pohybuje s maskou tyranosaura. Zdá se, že i kapela je z něj chvílemi nesvá. Ostatním členům oplácí gesty bratrské náklonnosti, tu objetím, to podrbáním v kudrlinách kytaristy Alberta Hammonda, Jr. A jakkoli to vypadá místy rozpačitě, celkově působí podobné eskapády a průpovídky mezi songy spíš vtipně a úsměvně. Set prošel všechna období a desky kapely s důrazem na první a poslední album, a ačkoliv bych klidně některé songy oželel a jiné jsem postrádal, zamrzelo hlavně zkrácení setu o deset minut. Pánové toho měli pravděpodobně dost.

V POŘÁDKU?

Tempelhof Sounds se po prvním ročníku vyprofiloval sice jako komerční festival s velkými sponzory (a europivem za šest eur), ale se snahou o diverzitu a rovnější zastoupení žen v rámci programu. Do jaké míry se to podařilo? A jedná se o upřímnou snahu nebo jen o marketing?

V době greenwashingu a korporátního parazitování na LGBTQ+ tématech – obzvlášť nyní, když slavíme Pride Month – je na místě si tyhle otázky klást. A hranice, jak to každý vnímá, je velmi individuální. Když vezmeme v úvahu žánrové zaměření, ve kterém vždy převládala mužská část, organizátoři se jistě snažili. Bylo zastoupení rovné? Fifty-fifty asi ne, ale rozhodně bylo důstojné. Záležitosti typu FLINTA toalet by měly být samozřejmostí, kterou se snad stávají, ale i tak je dobře takové věci akcentovat.

Co se týká programu, první ročník nasadil laťku poměrně vysoko. Zaměření Tempelhof Sounds bylo především na kytarovou scénu, která je podle některých názorů mrtvá. Po absolvování tohoto víkendu se odvažuji tvrdit opak. Svědčilo o tom i rozpětí věku návštěvníků, od teenagerů po důchodce, všichni tancovali a zpívali jako jeden člověk. Dokud se tohle bude dít a dokud si děcka budou navlékat skinny jeans, conversky a na krk si ve zkušebnách budou věšet kytary, svět bude v pořádku.