keša | Články / Reporty | 20.08.2015
Když vaše milovaná kapela koncertuje třikrát ročně a jen v zemi, kde se víc než před patnácti lety narodila a žije, není jiné volby než si za ní zajet. My Beloved.
High Voltage, klub v centru Kodaně, uspokojí hned několik subkultur naráz. V rohu zaparkovaný chopper, na stěnách obrácené kříže, lebky a červené sametové opony jako z Černého vigvamu v Twin Peaks. Na lítačkách od hajzlu fotka Davida Hasselhoffa pro chlápky, ženské mají Pamelu Anderson. V publiku od namydlených micin a managerů až po vousaté hácéčkáře. Věkový průměr nad pětatřicet. Vstupné nízké a v ceně ještě panák, jenomže když kapela úderem jedenácté spustí, ceny jdou nahoru, a tak za jeden škopek cálnete tolik, co za vlez.
Dánové My Beloved to mají na podiu taky pestré. Kytarista v černé košili, brada ostrá jako ze superhero komiksů, basák pořád v mikině s kapucí, bubeník jako nesmělý chlápek od rodiny a klávesák je pravděpodobně Lars von Trier, co si právě odběhl od dalšího natáčení seriálu Království.
Vždycky to bylo temné, bez kouska naděje, ale tady v klubu je to oproti deskám navíc ještě špinavé, neuhlazené a kurevsky nahlas. Cosi jako postrockové formy z doby kolem desky Force Feeding Love jsou minulostí. Pravda, ultimátní otvírák alba Backworld Blues zazní, ale vše už jen ve valivých hlukových plochách, co ježí chlupy na pažích. Všechno to je vlastně takový ambient, někdy hlučný, jindy jen tiše prolétne, ale napětí nikdy nepovolí. Kytara hraje pouze v dlouhých plochách, basa je nařvaná tak, že basákovi stačí pravačka k mačkání strun, bicmen hraje povětšinou jen na přechody a klávesy vše podkreslují hlubokými táhlými tóny. My Beloved hrajou nejtvrdší instrumentální noir music, co jsem kdy slyšel, a to jsem slyšel dost, jelikož si v těch temných vodách libuju. Ač temné, stejně mě to blaží a celou show se jen usmívám.
A tak tady, v Kodani, se se svou ženou křeníme až do té doby, než kytarista rozbourá bicí, i když bubeník ještě hraje, a vytrhá všechny struny z kytary. Pokud by Dale Cooper prošel celý Černý vigvam, objevil by tam pravděpodobně místnost, kde hrajou tihle Dánové. Těžko ale říct, jestli by mu to helflo.
My Nepoved (dk)
14. 8. 2015 High Voltage, Kodaň, Dánsko
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.