keša | Články / Reporty | 20.08.2015
Když vaše milovaná kapela koncertuje třikrát ročně a jen v zemi, kde se víc než před patnácti lety narodila a žije, není jiné volby než si za ní zajet. My Beloved.
High Voltage, klub v centru Kodaně, uspokojí hned několik subkultur naráz. V rohu zaparkovaný chopper, na stěnách obrácené kříže, lebky a červené sametové opony jako z Černého vigvamu v Twin Peaks. Na lítačkách od hajzlu fotka Davida Hasselhoffa pro chlápky, ženské mají Pamelu Anderson. V publiku od namydlených micin a managerů až po vousaté hácéčkáře. Věkový průměr nad pětatřicet. Vstupné nízké a v ceně ještě panák, jenomže když kapela úderem jedenácté spustí, ceny jdou nahoru, a tak za jeden škopek cálnete tolik, co za vlez.
Dánové My Beloved to mají na podiu taky pestré. Kytarista v černé košili, brada ostrá jako ze superhero komiksů, basák pořád v mikině s kapucí, bubeník jako nesmělý chlápek od rodiny a klávesák je pravděpodobně Lars von Trier, co si právě odběhl od dalšího natáčení seriálu Království.
Vždycky to bylo temné, bez kouska naděje, ale tady v klubu je to oproti deskám navíc ještě špinavé, neuhlazené a kurevsky nahlas. Cosi jako postrockové formy z doby kolem desky Force Feeding Love jsou minulostí. Pravda, ultimátní otvírák alba Backworld Blues zazní, ale vše už jen ve valivých hlukových plochách, co ježí chlupy na pažích. Všechno to je vlastně takový ambient, někdy hlučný, jindy jen tiše prolétne, ale napětí nikdy nepovolí. Kytara hraje pouze v dlouhých plochách, basa je nařvaná tak, že basákovi stačí pravačka k mačkání strun, bicmen hraje povětšinou jen na přechody a klávesy vše podkreslují hlubokými táhlými tóny. My Beloved hrajou nejtvrdší instrumentální noir music, co jsem kdy slyšel, a to jsem slyšel dost, jelikož si v těch temných vodách libuju. Ač temné, stejně mě to blaží a celou show se jen usmívám.
A tak tady, v Kodani, se se svou ženou křeníme až do té doby, než kytarista rozbourá bicí, i když bubeník ještě hraje, a vytrhá všechny struny z kytary. Pokud by Dale Cooper prošel celý Černý vigvam, objevil by tam pravděpodobně místnost, kde hrajou tihle Dánové. Těžko ale říct, jestli by mu to helflo.
My Nepoved (dk)
14. 8. 2015 High Voltage, Kodaň, Dánsko
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.