Lenka Marie | Články / Reporty | 10.04.2016
„Já to tam nebudu jíst, mně můžete věřit, já jsem lékařka.“ Povídala u vchodu a držela si houstičku zabalenou ve fólii. Jsem příslušnice důvěryhodné všeobecně společensky uznávané kasty, no já bych to tam přeci nechroustala! Mám vodu hluboko v tašce. „Nazdar, Ivane.“ Novinářské akreditace. A jako poslední přijde Jarda Konáš a prodere se na poslední místo v řadě.
„Měla bych si vzít něco svátečního… vzdát mu úctu přeci jenom…“ „Vem si něco ke keckám, beztak jiný boty nemáš.“ Měla jsem růžové kecky. Byli ve svátečním, téměř všichni. Dívala jsem se v metru na pána v naleštěných botách, sáčku a kabátu, s natěšeným výrazem, bylo mi jasné, kam míří, a cítila jsem se provinile.
Čím starší jsou, tím jsou dražší. Jsou jako starožitnosti. Vy nejdete na koncert, jdete na „přírodní úkaz“. Vidět sedm divů světa, vyfotit si Taj Mahal a zemřít. Je mu 91 let a tančí a zpívá. Pamatuje si slova svých písniček. To Paul McCartney ne, povídal soused. Je to podle něj smutné.
Byl tam i sedmý div naší republiky. Měl lóžičku napravo, ale prezidentsky nekynul. Alespoň davu ne. První objekt telefonní fotodokumentace. Na Charlese Aznavoura se ostří hůř, postavou malý, na dálku drobounký, černá postava v prudkém světle. To tempo, které nasadili, mě vyděsilo, na moment to vypadalo, že se jede nějaká soutěž. Kolik toho stihneme, než přesně o půl skončíme a já si půjdu lehnout. Hned na mě trčely ty aranže. Klávesový zvuk zastará a mně, ignorantovi, chybí titulky. K mojí úlevě ale začal mluvit. Francouzsky i anglicky a poměrně suverénně, a to i obsahem. Těžko říct, koho už na potřetí přesvědčoval, že si ve svých textech vždy napíše, co chce, a zazpíval Mes amis, Mes Amours, Mes Emmerdes. Řekněte hovno, nám to řekněte. Utěšuji se tím, že to byla určitě, ale určitě jazyková bariéra, když uváděl Comme ils disent jako písničku o homosexuálech, písničku „o nich“. My a oni a vy a sousedka odnaproti.
V jednu chvíli začal z pódia stékat ulepený kýč a sentiment. Mám Aznavoura vůbec ráda? Jistě, projevuje se to tím, že jsem si celou cestou sem zpívala Brela. Vlevo ode mě paní zavřela oči a láskyplně hladila manžela po paži. Na pódiu se odehrával duet životní moudrosti, mladé dívky, co cestuje do budoucnosti, a staříka, co sedí na lavičce a cestuje do svých vzpomínek… Na co bychom se babrali s nějakou představivostí, my si to řekneme úplně jasně a teď si dáme jednu o tom, jak je svět krásný, když je člověk mladý. A že to nikdy nevydrží věčně. Přitom ta nová v podobném duchu, Avec un brin de nostalgie, mě příjemně osvěžila. Byla taky jen s klavírem a nehrozil jí estrádní zvuk.
Jistě hrál hity, ale skutečně z toho vyčnívala jen La Bohème. Hudebně i dramaticky. A ještě jedna byla velmi dramatická, Ave Maria, a já se obávám, že patří mezi ty populární. Já si myslela, že se někdo zbláznil. Jestli mu neuteklo nikde nic, snad jednou došel dech a něco intonace, tady jsem slyšela kakofonii znásobenou ave, ave a do toho vyostřené blikání, to se skutečně stalo? Kdyby nechali toho Gounoda už konečně ležet, kdyby to předem nechali tomu Bachovi, kdyby už s tímhle preludiem dali sakra pokoj, tak bych si oddychla.
Byl vitální, byl sveřepý a energický. Nezastavoval se a jen málo seděl. Kyčle má, zdá se, v pořádku. Chvíli jsem si myslela, že už odtančil za závěs a bude konec, ale asi ho za rohem něčím dopovali. Vydržel zpívat déle, než uváděli pořadatelé, a publikum bylo nadšené. Přídavek jsem nečekala a taky nebyl. Rychle jsem se vymotala z dojatých skupinek a párů, protože tentokrát mě žádné dojetí nezalévalo. Nebyla to ničí vina. Je asi kus za hranicí mé tolerance sentimentu a budu si snad muset hledat jiné jeho skladby, jiná provedení. Sám odvedl perfektní práci.
V metru mě čekal ještě jeden nečekaný Miloš. Jeden bezdomovec měl hovornou a všechny by je vyhladil. Miloše Zemana, Miloše Kopeckýho, Miloše Jakeše, Vladimíra Remka i Jiřího Paroubka. Do Bratislavy i do Vídně. Volal tam, takže je to asi pravda.
Charles Aznavour (fr)
6. 4. 2016, Kongresové centrum, Praha
foto © Barka Fabiánová
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.