NaFilm: V pohybu

Česká filmová kultura je neskutečně bizarní a plná protikladů. Máme jednu z nejprestižnějších filmařských škol na světě, ale naše kinematografie jako celek stojí úplně mimo zájem zahraničních diváků. Filmovědných oborů najdeme na tuzemských univerzitách tolik, že by absolventi mohli utvořit malou armádu, ale rekordy v návštěvnosti stejně trhá rodinný kýč Anděl páně 2. Zjevně tu existuje propast mezi zasněností nadšenců a realitou „mas“.

Svou roli v celém problému jistě hraje trvající absence kinematografie v osnovách základních a středních škol. Zatímco se do dětí a teenagerů detailně vtlouká literární kánon, aby ve většině z nich ubil zájem o čtení, jsou tomu nejvýraznějšímu, nejvíce všudypřítomnému a nejmasovějšímu dramatickému umění ponecháni zcela napospas. Nemají si na základě čeho vybudovat představu, co film vlastně je, natož utříbit vkus.

Nezmění to filmoví kritici, v Česku (často po právu) nejsou výraznou silou a netěší se přílišné pozornosti, natož důvěře. Nezmění to teoretici, kteří publikují odborné práce, aby si je přečetlo pár studentů a cinefilů. A nezmění to ani filmaři, protože při současném nastavení buď točí izolovaný art, nebo podlehnou komerci.

Vše to působí velmi depresivně a skoro bezvýchodně, ale zdá se, že existují způsoby, jak tuhle velkou propast alespoň občas překlenout. Jedním z nich může být nápad vytvořit Národní filmové muzeum. Tato začínající organizace momentálně pořádá svou druhou výstavu s názvem NaFilm: V pohybu. Na ní mohou lidé přijít z vlastní vůle a nemít tedy pocit, že jim elitáři nutí své názory, což je notorický problém jakékoliv snahy o kultivaci skrz jednosměrná média. Cílem této výstavy sice není jmenovat klasiky ani přímo vybízet ke kritické reflexi filmů, seznamuje ale se samotnými principy jejich existence, což je nepochybně dobrý a nezbytný základ.

V pražském paláci Chicago na Národní třídě si lze projít tři oddíly věnující se různým druhým zachycení pohybu, české avantgardě a předpočítačové animaci. Výstava, pod níž jsou podepsáni studenti filmové vědy na Karlově Univerzitě Adéla Mrázová, Terezie Křížkovská a Jakub Jiřiště, se zaměřuje hlavně na laiky, nicméně neurazí ani filmové nadšence. Mísí jak základy, tak i odkazy pro náročnější návštěvníky. Ti ocení, že se promítají ukázky zrovna z Kola života, a pochopí, proč výstavu tak všudypřítomně prostupuje téma vlaku, aniž by podobné prvky působily nuceně a nastrčeně. Pořadatelé umí nabídnout dostatek atrakcí, třeba hologram Alexandera Hemaly v roli filmového komentátora z dob němé éry, aniž by odpoutávali pozornost od tématu. Každá zastávka je pečlivě promyšlená, aby pasovala do konceptu. Nejsou tu exponáty jen pro poučení a jen pro pobavení, každý z nich se snaží plnit obě úlohy zároveň.

Originální rekonstrukce historického zootropu či laterny magiky, které vyžadují interakci, jsou dalším vděčným způsobem, jak si zajistit pozornost, stejně jako stále ještě neokoukaná virtuální realita. Jediná podivnost dramaturgie je, že chybí samotná filmová promítačka, takže návštěvník přijde do kontaktu s tou nejarchaičtější i nejfuturističtější technikou, aniž by jedinkrát viděl filmový pás. Stejně tak není vysvětlován princip digitálního záznamu (ačkoliv skryté projektory ho hojně ukazují v praxi).

Možná trochu odkrývá problematický aspekt výstavy. Pokud si totiž zaslouží nějakou výtku, tak že nabyté informace působí jaksi odtrženě od každodenní reality sledování filmů. Přítomny jsou buď sto let staré techniky (a filmy), nebo naopak paralelní, futuristicky vyhlížející ozvláštnění. Těžko tedy říct, nakolik si dokáže návštěvník předkládané informace spojit s vlastními kinozážitky. Pořadatelé jako by se soustředili na kontext minulosti i budoucnosti, ale méně na současnost. Což je na jednu stranu jejich právo a možný koncept, jde ale o trochu zvláštní rozhodnutí. Proč ze tří časů chybí zrovna ten přítomný?

Přesto se výstava NaFilm: V pohybu povedla a má velký význam. Film díky ní přestává plout v neznámu jako věc, co zkrátka existuje, ale nabývá jasnějších obrysů. Tím prospěje širší veřejnosti, předně školám. Užitečné jsou jistě i workshopy, na které slyší mnozí učitelé – podle vzkazů na zdi i slov pořadatelů se ukazuje, že třídní exkurze tvoří důležitý podíl návštěvníků.

Výstava je zatím zajištěna do konce dubna. Složité financování spoléhající jak na velké sponzory, tak i příspěvky jednotlivců komplikuje situaci. Pořadatelé musí doufat, že najdou dost nadšenců, kteří odvedou práci zadarmo, a shovívavých firem ochotných poskytnout například propagaci s ohledem na ohraničený rozpočet. Rozhodně stojí za to doufat, že se organizace Národního filmového muzea podaří zavést a stane se silnou institucí.