Náplast na duši Toma Rosenthala

Současné anglické písničkáře bychom jen těžko spočítali. Sólové hlasy pohnutě zpívající o úskalích života, brázdící s kufrem elpíček kluby a festivaly na cestě za širším uznáním nejen virtuálního světa. Že někdo zvolí opačnou taktiku a navíc vás bude přesvědčovat, že si máte koupit důležitější věci než jeho merch, je poněkud netradiční přístup.

Ten zvolil Tom Rosenthal, anglický textař, zpěvák a klavírista, který má na svém kontě šest alb, nespočet písní s vydařenými videoklipy, miliony streamů na Spotify a dlouho dopředu vyprodané koncerty i přesto, že naživo vystupuje teprve od letošního března. Před pár dny se jej dočkal i pražský Palác Akropolis.

Jako předskokana si pozval zpěváka a klavíristu Willa Cooksona, který poctivě zaplněný sál rozehřál křehkým hlasem a výběrem z tvorby včetně známé balady Alone in the Dark. Pak už scéna patřila mistru teplákových tanců a jeho doprovodu – kytaristovi Jonu Willoughbymu a cellistce Maddie Ashman, kteří s úsměvně ironickou Don't You Know How Busy & Important I Am odstartovali více než dvacítku písní. Bylo zřejmé, že většina posluchačů jsou věrnými fanoušky a splynuli do jednoho nadšeného celku.

Rosenthalovou doménou je textová zkratka, kterou přiléhavě komentuje realitu všedního dne. Ať už se jedná o glosu současného milostného života v groovy Phone Battery Dead, kde předvedl svůj kouzelný falzet, nebo o vážnější baladická vyznání It´s OK či Hugging You s krásnou akustickou aranží, můžeme obdivovat upřímnost a nevtíravost, se kterou tvoří své příběhové miniatury. Všudypřítomný přirozený humor v komunikaci s publikem eskaloval při zatěžkaném coveru disco hitu Blue (Da Ba Dee) od Eiffel 65, věnovanému Evropské unii. Byl to taky asi první „akropolní“ koncert, kdy vzduchem létaly ponožky ze zpěvákova merche a na oplátku dokonce jedna fanouškovská zpět na pódium, během skladby Every Sock Gets a Hole. Red Red Red hlasitě skandoval celý sál a vrcholem večera byl sounáležitý zpěv v populární Go Solo.

fotogalerie z koncertu se nalézá tady

Hlavní část ukončila minimalistická meditace nad těstovinami P.A.S.T.A. a aplaus emocemi zasaženého publika, po kterém nevyhnutelně následoval přídavek s taneční hitovkou Watermelon. Protože ani pak nechtěli posluchači Rosenthala pustit z pódia, přidal ještě sólovou baladu s klavírem, načež nadobro odtančil do zákulisí.

Autentický projev Toma Rosenthala a otevřená komunikace se skvěle naladěným publikem vytvořily večer, který bude ještě dlouho rezonovat. A jak zaznělo v davu – kdyby tu koncertoval každý měsíc, lidi by byli hned více v pohodě.