Pavla Slezáková | Články / Reporty | 14.06.2015
Colleen Green se zastavila se svou třetí deskou I Want to Grow Up v pražské kavárně Potrvá. Tematicky středoškolská nahrávka z dílny třicetileté Američanky posunula tvorbu od home made pokusů s automatickým bubeníkem k syrovému balíčku, vytvořeného pod křídly indie labelu Hardly Art. Role předskokanů se ujalo nervozitou poražené duo Happy Hippo.
Anglicky zpívající Happy Hippo z hlavního města vtiskli úsměv na rty zhruba desítce přihlížejících, ovšem ne z důvodů příznivých. Za uši tahající přednes zachraňoval snad jen ucházející akustický doprovod španělky a ukulele, když dvojici nepomohlo ani devadesátkové ošacení, ponožky po babičce a rádoby hipsterské brýle. Zbytek semlela historie.
Kolem půl deváté se od stolu s merchem zvedla Colleen Green, na kterou už za bicími čekal Casey Weissbuch (ex Diarrhea Planet). Hned úvodní I Want to Grow Up přítomné zamkla do kumbálu se školním nářadím, indierocková garážová smršť, která následovala, rozvlnila každého. Ztotožnit se s jejími texty nebylo pro věkovou skupinu dvacet a výš, tvořící většinu přítomných, nic složitého. S jedním kytarovým efektem si Colleen Green nehrála na nic extra, s charakteristickými slunečními Ray-Bany na očích se koketně vyptávala, kolik že už je hodin. Taky nadhodila, že je to pro ni v Praze debutový koncert a očekávala, že dorazí jen zaměstnanci kavárny. S poznámkou, že jde o poslední zastávku evropského turné, hrábla do své elektroniky s nápisem „Happy Birfday Jeff“ a najela na svižnou linku.
Stihla přehrát nejnovější album plus několik starších věcí, hlavně z alba Sock It to Me. Na pódiu stylově rocková persona s vzezřením a hláskem malé holky plivala texty o potřebě pracovat na sobě, najít své já a být konečně moudřejší. Vymodleným přídavkem v podobě I Wanna Be Degraded se s publikem rozloučila, sestoupila z pódia a vylila do sebe sklenku jägera.
Colleen Green (us) + Happy Hippo
7. 6. 2015, Potrvá, Praha
foto © Medved Fisher
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.