Jan Starý | Články / Reporty | 20.09.2018
Bouřlivý potlesk, pískot, řev. V míře, která se občas vídá, ale jen sotva po koncertě partičky sedmdesátníků, kteří si neříkají The Rolling Stones. Navíc od publika, ve kterém převažují lidi nad padesát. Těžkou najít více vypovídající obraz.
Soft Machine samozřejmě jsou svého druhu kult, klasici progu/jazzrocku sedmdesátých let a spolu s Gong nebo Henry Cow jedni z hlavních představitelů progresivní „canterburské scény“, to ale dnes ví spíš úzká skupina znalců. Ta se v Akropoli sešla snad celá, své oblíbence náležitě podpořila a večeru, nad kterým se nutně vznášel otazník spojený s věkem skladeb i hudebníků, dala vyloženě vřelý nádech.
Pánové si přes pár mizerných vtipů tenhle ohlas vlastně zasloužili. Na turné k padesátému výročí kapely představili klasický materiál, ale také první novou desku po nějakých čtyřech dekádách, efekt rozháranosti a čekání na staré hity se ale nedostavil. Aktuální Soft Machine si skladby několika kompletně různých sestav zaranžovali po svém a dali hned dva kompaktní sety. A právě díky téhle kompaktnosti to celé nakonec fungovalo. Čistě dobový prog a jazzíček se střídal s nadčasovými momenty, jednotlivé fáze ale do sebe zapadaly natolik, aby tohle střídání nebylo frustrující.
fotogalerii z koncertu hledejte zde
Kytarové hrdinství a sólo na bicí se snáz promíjelo, protože se čtveřice zdatných muzikantů věnovala především celku, nikoli exhibování. Hlavní roli mohla hrát kytara s krásně vintage zvukem, ale i ta často ustupovala chytrým basovým linkám, účelným bicím nebo standardnějšímu saxofonu, zejména ale flétně a klávesám s překrásnou melancholií ve stylu raných King Crimson. Zásadní roli pak měly interakce mezi nástroji – zasekávání jediného akordu proti energickým rytmům, kontrapunkty kopáku a basy, splývání kytary a kláves. A to vždy v zájmu skladby. Právě ta kombinace jazzové hravosti s rockovým tahem na branku dávala skladbám a koncertu smysl: neustále se měnící celek, ve kterém spolu složky ustavičně komunikovaly. Někdy snadno a nenuceně, jindy náročně, krkolomně. Obrys rozhovoru ale nakonec vyvstal pokaždé.
Soft Machine (uk)
18. 9. 2018 Palác Akropolis, Praha
foto © Martina Věrčáková
Kristina Kratochvilová 25.12.2024
Justice sice zestárli o jednadvacet let, v Max-Schmeling-Halle, kam jsme se přijeli podívat na show, kterou dovezou na Colours, to rozhodně vidět nebylo.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.