Jan Starý | Články / Reporty | 20.09.2018
Bouřlivý potlesk, pískot, řev. V míře, která se občas vídá, ale jen sotva po koncertě partičky sedmdesátníků, kteří si neříkají The Rolling Stones. Navíc od publika, ve kterém převažují lidi nad padesát. Těžkou najít více vypovídající obraz.
Soft Machine samozřejmě jsou svého druhu kult, klasici progu/jazzrocku sedmdesátých let a spolu s Gong nebo Henry Cow jedni z hlavních představitelů progresivní „canterburské scény“, to ale dnes ví spíš úzká skupina znalců. Ta se v Akropoli sešla snad celá, své oblíbence náležitě podpořila a večeru, nad kterým se nutně vznášel otazník spojený s věkem skladeb i hudebníků, dala vyloženě vřelý nádech.
Pánové si přes pár mizerných vtipů tenhle ohlas vlastně zasloužili. Na turné k padesátému výročí kapely představili klasický materiál, ale také první novou desku po nějakých čtyřech dekádách, efekt rozháranosti a čekání na staré hity se ale nedostavil. Aktuální Soft Machine si skladby několika kompletně různých sestav zaranžovali po svém a dali hned dva kompaktní sety. A právě díky téhle kompaktnosti to celé nakonec fungovalo. Čistě dobový prog a jazzíček se střídal s nadčasovými momenty, jednotlivé fáze ale do sebe zapadaly natolik, aby tohle střídání nebylo frustrující.
fotogalerii z koncertu hledejte zde
Kytarové hrdinství a sólo na bicí se snáz promíjelo, protože se čtveřice zdatných muzikantů věnovala především celku, nikoli exhibování. Hlavní roli mohla hrát kytara s krásně vintage zvukem, ale i ta často ustupovala chytrým basovým linkám, účelným bicím nebo standardnějšímu saxofonu, zejména ale flétně a klávesám s překrásnou melancholií ve stylu raných King Crimson. Zásadní roli pak měly interakce mezi nástroji – zasekávání jediného akordu proti energickým rytmům, kontrapunkty kopáku a basy, splývání kytary a kláves. A to vždy v zájmu skladby. Právě ta kombinace jazzové hravosti s rockovým tahem na branku dávala skladbám a koncertu smysl: neustále se měnící celek, ve kterém spolu složky ustavičně komunikovaly. Někdy snadno a nenuceně, jindy náročně, krkolomně. Obrys rozhovoru ale nakonec vyvstal pokaždé.
Soft Machine (uk)
18. 9. 2018 Palác Akropolis, Praha
foto © Martina Věrčáková
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.