Daniel Nádler | Články / Reporty | 23.12.2019
Rapový svět neměl ponětí, že se J.I.D zařadí mezi jednoho z nejprominentnějších rapperů své generace, když ho J. Cole přibral pod křídla Dreamville Records před dvěma lety. J.I.D si od svého mentora vzal to nejlepší z přednesu a skládání rýmů, ale zároveň si zůstal vědom svých atlantských kořenů. Následné přirovnání ke Kendricku Lamarovi se mu nevyhnulo, hlavně díky hlasovým dispozicím, barvě hlasu a vysoké, místy až šišlající poloze.
Bohužel, na rozdíl obou velikánů mu stále chybí sebejistota na pódiu, což se projevilo i v Roxy. Kombinace nesmělého prvňáčka, z něhož vyzařuje vděčnost a pokora, je jedna věc, nejistota vkrádající se do nejednoho songu ta druhá. Obzvlášť pomalé a zpívané části byly z počátku poněkud nejistou výplní, při které fanoušci nevěděli, co mají dělat. Naopak rychlé pasáže, kde vyniká tempo a přesná flow, byly zarapované snad ještě lépe než studiové verze tracků. Jenže to byl ten problém – vzhledem k jejich náročnosti se J.I.D soustředil příliš na techniku a nedbal na celkový pódiový výkon. Takhle to probíhalo několik songů, dokud všechno nepřerušily problémy s aparaturou. J.I.D se v té době věnoval fanouškům v předních řadách. Nevím, jestli zrovna tahle situace mu dodala kuráž nebo co se v něm zlomilo, ale pak bylo všechno jinak.
fotogalerii z koncertu zhlédněte tady
Od té chvíle nevypustil jedinou vteřinu. Fanoušky bombardoval jedním hitem za druhým (Off Deez, 151 Rum) a poslední patnáctiminutovku věnoval pouze albu Revenge of the Dreamers II. To už J.I.D uvolněně poskakoval z jednoho konce pódia na druhý a korigoval nespoutané publikum. A to, že mu vypadlo nějaké to slovo z textů/jazykolamů, čert to vem. Fans si nakládal i tím, že je mátl nepatřičnými samply na začátku songů, aby sledoval, jak rychle se chytají. A ti mu zobali z ruky.
Celkově, nebyl to ten nejlepší výkon, na jazyk se draly superlativy, ale i řeči o lepším průměru. Bylo znát, že někdo dorazil na žánrovou klasiku a někdo zase na soudobý zvuk. J.I.D své hudební kvality zúčtoval na poslední desce, ale na živáku bude muset ještě zamakat.
J.I.D (us)
20. 12. 2019 Roxy, Praha
foto © Sebastian Vošvrda
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.