Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Bez růžových brýlí (Ženy v beat generation)

V roce 1994 se během Pocty Allenovi Ginsbergovi zeptala studentka na Naropa University básníka Gregoryho Corsa, kde vlastně byly ženy v beat generation. Dostala poměrně mrazivé shrnutí: „Byly ženy, sám jsem je znal, které rodiny vsadily do různých institucí a byly léčeny elektrošoky. V padesátých letech mohl být muž rebelem, ale pokud jste byla ženou, vaše rodiny vás daly pod zámek. Byly takové případy, vím o nich a jednoho dne o nich někdo napíše.“ Měl pravdu. Psát se o nich začalo, i když v počtu biografií stále drží prim beatnici nad beatnicemi.

Spojené státy padesátých let nebyly pro ženy zrovna oázou. Hlavní slovo v jejich životech měli rodiče nebo manželé, snaha o nezávislost v době před antikoncepční pilulkou a druhou vlnou feminismu vás mohla stát nejen iluze, ale také psychické a fyzické zdraví. O emancipaci si mohly nechat zdát hospodyňky i vymetačky večírků po boku Kerouaca, Cassadyho nebo Burroughse. Flámy a jazzové koncerty, filosofické a literární debaty, shánění drog po zapadákovech, to vše vedlo dříve či později ke starostem o vlastní obživu a zajišťování servisu těm chytrým, zoufale nesamostatným a nevyrovnaným chlápkům přilepeným k psacímu stroji. Tedy pokud jste neskončily zavřené na psychiatrickém oddělení, abyste nedělaly ostudu příbuzným.

„Kerouacovy ženské postavy, rychle črtané a často i stejně rychle odvrhované, hrají podobnou roli jako nárazníky v hracích automatech, náhle se vynořující a urychlující míčky jiným směrem. Jejich rolí není pohybovat se, ale ještě více pohánět muže v jejich cestě,” píše trefně John Lelan v knize Why Kerouac Matters: The Lessons of On the Road. Popisuje tak úděl literárních i skutečných postav. Beatnici měli mnoho společných vlastností – nezdravý vztah ke svým matkám (ačkoliv statut světic by si možná po excesech svých synů zasloužily) a absolutní nepochopení slova povinnost nebo závazek. Ženy nesloužily jako múzy, ale jako útočiště, kam se muži uchylovali v nouzi, aby vyjedli ledničku, nechali si načechrat ega, nasekali dluhy, zmatky či nějaké to dítko a občerstveni vyráželi dále za dobrodružstvím. Beatnici neadorovali ženy, na piedestal stavěli své kamarády a milence, ať už krásného Luciena Carra, kriminálníka Herberta Hunkceho nebo všudybyla Neala Cassadyho.

Záblesky uvědomění nalezneme v Kerouacově Na cestě: „Najednou jsem si uvědomil, že všechny tyto ženy strávily měsíce ženského osamění spolu, povídající si o šílenství těch mužů.“ mudruje Sal Paradise. Nebo jinde: „To je všechno proto, že ženám nerozumíme. Svalujem na ně vinu za svý chyby...“

TY TO ZVLÁDNEŠ
Vkus měli beatnici rozhodně skvělý. Vybírali si krásné a sečtělé dívky s dobrým vzděláním, které je v naprosté většině případů přežily a mnohé také o své zkušenosti s nimi napsaly memoáry, romány a básnické sbírky, přibližující tu méně známou stránku beatnictví. Byla to zvláštní skupinka postupně se rozšiřující o další a další milenky a manželky. Ženám nezbývalo nic jiného než přizpůsobení se situaci a sdílení zkušeností s daným mužem s jeho novými ženskými či mužskými objevy.

Edith Parker a Joan Vollmer sdílely byt na 118. ulici v New Yorku, kde se pod jejich taktovkou konaly nekonečné večírky. Edith přeběhla k Jackovi od svého přítele a bývalého Jackova spolužáka, Joan odešla těhotná od otce svého dítěte, aby se později dala dohromady s Williamem Burroughsem. Byla to Edith – nebo spíše peníze její rodiny – která zachránila zaplacením kauce Kerouaca z vězení v případu vraždy Davida Krammera. Štědrost měla malý háček, a to povinnost sňatku, po kterém ani jeden zas tak moc neprahli. Parker navíc tušila, že po ilegálním potratu ve vysokém stupni těhotenství s Kerouacem, už nebude mít děti. Předtucha byla bohužel správná. Malířka, modelka a dobrovolnice Červeného kříže, navíc skvělá řidička a milovnice jazzu se tak sice v srpnu roku 1944 za Jacka provdala, manželství ale skončilo útěkem Kerouaca zpět do New Yorku a rozvodem. Přesto zůstali v kontaktu, o krátkém životě po jeho boku se podělila v knize Ty to zvládneš.

Jediné dítě porodila Kerouacovi až další manželka Joan Haverty Kerouac. Jack dceru Jan nikdy za svou neuznal, později se uznání otcovství stalo předmětem vlekoucí se soudní pře. Joan, jejíž psaní Kerouac vždy vychvaloval slovy o „přirozeným beat stylu“, se o svém životě rozepsala v Nobody's Wife: The Smart Aleck and the King of Beats.

Dívka Joyce Johnson se během univerzitních studií přátelila s tehdejší partnerkou Allena Ginsberga, básnířkou Elise Cowen. Ginsberg se zhostil role dohazovače, ale následný vztah Joyce a Kerouaca vydržel necelé dva roky. Spisovatelka a editorka byla svědkyní vydání Na cestě a prožívala s Kerouacem bezesnou noc při čekání na první, dlužno dodat, že pochvalnou, recenzi. Vzpomíná na něj jako na poměrně stydlivého a naivního muže, špatně zvládajícího přes noc nabytou slávu. Sama kvůli péči o něj zanedbávala vlastní literární kariéru, odsunovala dopsání Come and Join the Dance, románu o umělcích a bohémech v New Yorku. O beatnicích později sepsala ještě Minor Characters, ve které se vypořádávala s nelehkou pozicí literátky ve světě mužů. Vydání se dočkala také korespondence s Kerouacem pod názvem Door Wide Open. Johnson stále žije, je uznávanou spisovatelkou ověnčenou několika cenami.

Vpravdě beatnickou básnířkou, docházející porozumění až po smrti, byla právě kamarádka Johnsonové, Elise Cowen, se kterou se Ginsberg usilovně a neúspěšně snažil „napravit“ svou homosexualitu. Cowen byla synonymem nonkonformismu. Rebelovala proti svému původu dobré dcery z vysokostavovské rodiny všemi způsoby, od oblékání až po partnery. Svedla svého profesora filosofie, nosila toreadorské kalhoty a pracovní boty, na svou dobu pro ženu šokující výstřednost. Žila s muži i ženami, byla sužována depresemi a hospitalizována v blázinci Bellevue. V devětadvaceti spáchala sebevraždu skokem přes zavřené okno v domě svých rodičů. Zahanbená rodina většinu její tvorby bohužel zničila, zachovalo se jen několik Elisiných básní a množství vzpomínek na nekonvenční dívku v knihách Joyce Johnson.

Lu Anne, podle Kerouacova popisu „nymfa se špinavě blond vlasy do pasu”, se za Neala Cassadyho provdala v šestnácti letech. Byla předlohou Mary Lou v Na cestě a také častým zdrojem hádek Cassadyho s jeho druhou ženou Carolyn. Byla to právě Carolyn, manželka a matka tří Cassadyho dětí, která nachytala svého drahého v posteli s LuAnne a Ginsbergem, a z jejích peněz financovala koupě auta pro cestu LuAnne, Cassadyho a Jacka napříč Amerikou. Právě ona začala milostný trojúhelník Neal – Carolyn – Jack a vše výtečně zachytila v knize Na cestě s Deanem: 20 let s Cassadym, Kerouacem a Ginsbergem. Cassadyho výstřelky se nečtou snadno, ale i když Carolyn často opouštěl, znovu se oženil, plodil další děti a dokázal na sklonku života okouzlit svou náturou i Kena Keseyho a generaci hippies, vždy se vracel za Carolyn. Stejně jako Kerouac, který ji psal a volal do konce svých dnů.

„Copak toho od vás chci tak strašně moc, že ani jedinkrát za celá ta léta mi nedokážete prokázat tu laskavost a aspoň předstírat zájem o něco, na čem mi záleží? Ale ne, vy od každého čekáte, že před vámi dvěma spadne na zadek... že vám bude jen dávat, dávat, dávat...ale vy...ach k čertu…“ (Carolyn Cassady, Na cestě s Deanem)

BAVLNA, HEROIN A JABLKO
Ne, že by osudy ostatních beatniků a jejich žen byly veselým čtením, vztah Williama Burroughse a Joan Vollmer měl však rozměry antické tragédie a zdaleka ne pouze proto, že byl Burroughs homosexuál. K ženám se vlastně choval poměrně hezky, když uvážíme, že během studií medicíny ve Vídni zachránil manželstvím německou židovskou uprchlici Ilse Klapper. I přes zděšení svých rodičů ji přivezl do Států, kde se rozvedli a zůstali přáteli. Do New Yorku se odstěhoval za Davidem Krammerem a Lucienem Carrem, brzy se seznámil také s Ginsbergem a Kerouacem, i když byl v průměru o deset let starší než zbytek party. Joan Vollmer poznal jako těhotnou spolubydlící Kerouacovy první ženy Edie. Ačkoliv Kerouac a Ginsberg věděli o Burroughsově homosexualitě, došli k závěru, že charaktery Williama a Joan se k sobě hodí natolik, aby vytvořili pár. Předpoklad vyšel, dvojice se usadila na jihozápadě Ameriky, kde pěstovala trávu a bavlnu. Labilní Joan ale jakoukoliv péči o sebe nebo domácnost nezvládalaa zatímco se krmila benzedrinem, Burroughs si píchal heroin. Když Joan otěhotněla, podstoupila krátkou leč neúspěšnou léčbu své závislosti. Burroughs byl obrovský fanoušek zbraní a výborný střelec. Opilost na večírku a vychloubání se, v kombinaci s nekvalitní zbraní, udělalo své. Často provozovaná hra na Viléma Tella páru nevyšla a v roce 1951 prostřelil Burroughs své partnerce hlavu. Byly mu odebrány děti, rodiče mu zastavili finanční tok a byl nucen se vzpamatovat. Tragédie odstartovala jeho literární dráhu, ale drog se nevzdal po zbytek života.

S okruhem beatniků se doslova tělo na tělo setkala i nejvýznamnější spisovatelka beat generation Diane di Prima. Básnířku si oblíbil Ginsberg a nazýval ji dokonce géniem. Značně veselou noc roku 1957 strávenou s přáteli, Ginsbergem a Kerouacem detailně popsala v memoárech Čas beatniků a v útlém svazku není o nestoudnosti nouze. Dnes pětaosmdesátiletá umělkyně přednáší na univerzitách, vydala desítky sbírek, které byly přeloženy do dvaceti jazyků. Bez růžových brýlí zachytila beatniky také Joanna Kyger. Básnířka, jejíž poezie i próza odrážejí zájem o zen buddhismus, pocházela z okruhu literátů knihkupectví a vydavatelství City Lights, založeným Lawrencem Ferlinghettim a později proslaveným soudní pří, ve které bylo Ginsbergovo Kvílení i jeho vydavatel a prodejce obžalováni z obscénnosti. Kyger se provdala za básníka Garyho Snydera, spolu s ním, Allenem Ginsbergem a jeho životním partnerem Peterem Orlovskym procestovali Asii. Zatímco Ginsberg cestu popsal ve svých Indian Journals, Kygeryny zápisky Strange Big Moon: The Japan and India Journals, jsou považovány za jedno z nejlepších děl feminismu, popisující boj za identitu a nezávislost žen v umění šedesátých let. Není na škodu dodat, že Snyder dodal Kerouacovi inspiraci k sepsání Dharmových tuláků.

Z okruhu přátel Ginsberga a Kerouaca pochází také další básnířka Hettie Jones. Židovka a manželka významného afroamerického umělce Amiriho Baraky, získala uznání svou knihou How I Become Hettie Jones, kde popsala nelehký život své rodiny v době afroamerického hnutí za občanská práva i historky s beatniky. Za pozornost stojí i vzpomínky Troia – Mexican Memories od Američanky Bonnie Bremser. Ta strávila začátek šedesátých let s manželem, beatnickým básníkem Rayem Fraserem v Mexiku. Snad není překvapením, že Fraser se o blaho rodiny nijak nestaral, Bremser se tak byla nucena prodávat, aby rodinu uživila. Z Mexika utekla a dítě později odložila, Fraser byl za přepadení a další delikty zatčen. Bremser sice nikdy neplánovala Troiu vydat, ale později podlehla naléhání manžela a knihu roku 1969 publikovala.

Své místo v učebnicích literatury si ženy beat generation zatím zcela nenašly a těžko říct, zda se tak stane. Pozornost si nicméně zaslouží stejnou, jako jejich ufňukaní kolegové. Vedle vlastní tvorby totiž zvládly navíc konejšit beatniky, rodit a vychovávat děti. A také platit vršící se účty.

Osudy známějších i méně známých žen beat generation, včetně některých nevydaných básní, můžete prostudovat v knihách Women of the Beat Generation od Brendy Knight nebo Girls who Wore Black: Women Writing the Beat Generation, kterou napsaly Ronna C. Johnson a Nancy M. Grace.