NEXT? Další, prosím!

Formát městského festivalu zaměřeného na hudební experimenty Praze pořád trochu chybí, alternativec tedy musí hledat za hranicemi. Při tom může kromě známých akcí typu Unsound nebo CTM narazit také na NEXT, který do Bratislavy za 17 let existence dovezl projekty formátu Supersilent či Nurse with Wound, ale především celou řadu méně známých kuriozit. Výjimkou nebyl ani letošní ročník.

Festival otvírá úterní koncert Jean-Luca Guionneta v Malém evangelickém kostele. Guionnet běžně obsluhuje freejazzový saxofon, tentokrát improvizuje na varhany z r. 1878, výrazová divokost však nezmizela. Majestátní zvuk varhan je za využití vestavěných možností nástroje – rejstříkových táhel a klaviatury – osekán na fyzický subbasový drone, poté mutuje i melodika způsobem, který je běžný v případě otáčení kontrolek syntezátoru či programu, nevídaný při čistě akustickém vystoupení. Duchovní a historické konotace varhanového zvuku berou za své, Guionnet zní cize a nepovědomě. I vzhledem ke strukturální rozbitosti lze srovnávat jedině s elektronikem Rashadem Beckerem.

Hlavní program probíhá od čtvrtka do soboty v bratislavské kulturní Mekce, prostoru A4. Úvodní set slovenského elektronického dua Jamka se blíží až striktním rychtám Vatican Shadow, přesto jde v rámci festivalu o konvenčnější těleso, což rázně připomíná následující That Black. Ukrajinec Vlad Kreimer vystupuje coby hudební kyborg: od mikrofonů (?) na rukou a nohou vedou kabely do archaických ovládacích panelů na těle. Vzezření budí smích, koncert ohromuje od chvíle, kdy Kreimer zadupe. Levá noha simuluje kopák, pravá činely, dupot tedy odpovídá hromobití. Technoidní pochodové (pro jednou doslova) rytmy doplňuje hluk ze snímačů na rukách. Po pozvolném budování napětí začíná performer běhat kolečka pod pódiem a vytváří nádherné spartakiádní techno. Zvuk a étos odpovídají starému industrialu, za pozornost však stojí také kontrolované, až taneční pohyby a občasné nápěvy ve stylu pravoslavných hymnů. Snad by bylo možné zahrát totožný set od stolu, Kreimer však prezentuje čirou radost z bordelu tak typickou pro hlukaře ze staré školy.

Eddie Prévost a Ken Ikeda předvádí pro změnu krásy volné improvizace. Ikedův synťák vydává měkké analogové zvuky místy se blížící sci-fi pískání a bublání, Prévost na něj především reaguje a brání sklouznutí do snadného kýče. Jeho hlavními nástroji jsou gong a smyčec, respektive velký buben, po jehož bláně posunuje různé objekty a pracuje s ozvěnou. Tento bubeník za celou dobu nezahrál jediný úder. Set nemá jasný vývoj, pouze se přelévá těsně nad tichem a zkoumá hranice slyšitelného, přesto fascinuje po celou dobu.

Pátek zahajují dvě vystoupení připravená speciálně pro NEXT. Čtveřice Antalová/Corsano/Jacobsen/Skarbø dokazuje nemožné a vytváří hodinové sólo na bicí, které nenudí. Ovšem míst, kde zní typické jazzové hračičkování či rockové víření, je jak šafránu. Zásadní je komunikace ve skupině: improvizace jednotlivců či dvojic zastavují ostatní domluvenými party. Bubeníci využívají řadu rozšířených technik, díky nimž mohou bicí fungovat také jako melodický nástroj, a skládají mozaiku zvuků a rytmů, přičemž neustálé změny výrazových prostředků drží zájem, aniž by set sklouzával k exhibicionismu či přeplácanosti.

Projekt Threnoscope nakonec vyznívá poměrně tradičně. Hlavním specifikem je přítomnost kódéra, který v živém čase zadává softwaru tvorbu dronů. Stejných nebo velice podobných prostředků by bylo možné dosáhnout i běžnějšími prostředky, promítaná grafická partitura však podtrhuje digitální neživost dronu. Proti ubíjející zvukové mase tak výrazněji vystupují vokální experimenty (podobně jako například u Matany Roberts zakotvené v jazzu) a mikrotonální improvizace trubky a kytary. Právě v této dynamice naprosté mechaničnosti postavené proti organické volnosti spočívá hlavní síla setu.

Vedle novinek nabízí NEXT i pár sázek na jistotu. Zakládající člen industriálců Cabaret Voltaire a kmotr fields recordings Chris Watson prezentuje svou skladbu Okeanos, která, jak vysvětluje, mapuje podmořské zvuky od ker Antarktidy přes keporkaky a kosatky až po tuleně v Arktidě. Ani při nahrávání pod vodou se evidentně nelze vyhnout nespecifickému šumu, který prosakuje snad všechny žánrové nahrávky, velrybích zpěvů už tu také bylo dost, přesto se Watsonovi ve výsledku daří vytvořit zvukové prostředí, do nějž se chce člověk vrhnout. Nejde přitom o konkrétní zvuky mořských živočichů či objektů, které upomínají na původní elektronickou hudbu, ale spíše o různorodost rytmů, v nichž zní. Watson v předmluvě zdůrazňoval podmořské rytmy a v této skladbě se opravdu podařilo toto bohatství zachytit.

Klidný večer narušují až hlukaři Damien Dubrovnik. Dánská dvojice z výrazného labelu Posh Isolation otvírá set dvěma skladbami koketujícími s death industrialem, v nichž přes hluk elektroniky i kusů železa křičí do mikrofonu ulízaný fracek Loke Rahbek. Přes solidní intenzitu však stále výrazněji vystupuje na povrch melancholie. Třetí, rytmičtější skladba se blíží spalující zběsilosti z letošního Creepy Teepee, po ní však už definitivně dominuje smutek. Přes precizní image začíná Rabhek vypadat zranitelně, jeho hlas vyjadřuje především zoufalství. Do hudby nastupuje až folková melodika (akordeon? housle?). Pak, uprostřed nejsilnějšího a nejkrásnějšího žalozpěvu, set utnou.

Poslední den začíná bizarním vystoupením amerického hlukaře a podivína Toma Smithe doprovázeného českým duem Jan Klamm – Patrik Pelikán (KLaNGundKRaCH). Zásadní je jakási poetika trapnosti. Smith pouští ve smyčkách základní beat a doprovodný hluk, které české duo doplňuje dílčími hluky, výraznější je pouze Pelikánův samplovaný saxofon. Instrumentální složku doprovází Smith překvapivě zvučným barytonem, zpívá však nesmysly. První úsek se jmenuje přibližně „plasticita lidského genomu“, protože si Smith četl před koncertem na BBC, druhý Nothing a třetí I Hated Everybody. Smith výborně paroduje různá zpěvácká klišé, sám si však jen prozpěvuje, o komplexnější skladbě nemůže být řeč. Celý set balancuje mezi naprostou nestravitelností a lehkou, byť absurdní zábavou, díky autentičnosti celého vystoupení se ovšem dá mluvit o dobré hudbě.

Nejvíce zaplněný sál zažívá NEXT nepřekvapivě při vystoupení Thighpaulsandry. Bývalý člen Coil své kořeny nezapře, jeho skladby mají zvukově i skladatelsky blízko k jejich pozdnímu období. Psychedelické elektronické plochy a beaty zmutované marimby však Thighpaulsandra skládá do dlouhých ambiciózních kompozicí, které do sebe zapadají až časem. Některé zvuky už zastaraly, skladatelsky je ale Brit suverénní. Sympatické je, že ačkoli vystupuje sám, značnou část poměrně komplexní hudby reprodukuje na synťák a na notebook spoléhá poměrně málo. Slabinou jsou naopak gay pasáže projekce, které sklouzávají do novopohanského kýče. Velice pěkné vystoupení lehce sráží jen skutečnost, že jiní přeživší členové Coil (Cyclobe, Drew McDowall) jsou naživo o třídu silnější.

V rámci dalšího divokého žánrového skoku nastupuje free improv sestava Corsano/Elieh/Sehnaoui. Klasická rocková sestava ovšem začíná ambientně – kytara i basa jsou preparované, basa tvoří zvukové plochy, kytara dodává pointilistické záseky v netradičních barvách. Pod nátlakem Corsanových frenetických bicích set postupně graduje až do velice osobitého psychrockového šrumce, na který jedinci v první řadě dokonce headbangují.

Závěrečné vystoupení Lechehast je nevýrazné, nastává čas na rekapitulaci. Highlighty NEXTu se hledají těžko, téměř všechny sety byly velice dobré, ale na vyloženě geniální koncert nedošlo. Výborně dopadla integrace slovenských hudebníků (zejména v porovnání s neslavnými výsledky české části loňské akce Punkt Meets Music Infinity). Celý festival se vyznačoval výborným zvukem a aparaturou, která dokáže provětrat kosti. Největší respekt však patří dramaturgům, kteří se nebáli experimentovat s řadou méně známých hudebníků – žádný z nich nezklamal. NEXT je jednoznačně akce, kterou bychom si měli hýčkat a být na ni pyšní (v případě federálního cítění) či ji Slovákům závidět (jsme-li vlastenci).