Ngoni pro třetí tisíciletí (Bassekou Kouyaté)

Poměrně dlouho, až do svých čtyřiceti, zůstával malijský hráč na loutnu ngoni Bassekou Kouyaté především u doprovázení hvězdnějších afrických muzikantů. Ve stínu takových velikánů jako Toumani Diabaté a Ali Farka Touré cizeloval techniku a trpělivě vyčkával, až přijde ta pravá chvíle pro něj i jeho instrument. Starobylá loutna ngoni, jejíž původ se ztrácí kdesi dávnověku, rovněž čekala na své zviditelnění. Zatímco atraktivnější, ale mnohem mladší harfa kora v uších milovníků africké hudby dávno zdomácněla, o tento nenápadný strunný nástroj, považovaný za předchůdce banja, se blíže zajímal málokdo. Bassekou Kouyaté si emancipaci ngoni v globálním měřítku vytknul za jeden ze svých hlavních cílů.

Když v roce 2006 umírající Ali Farka Touré povzbuzoval svého mladšího kolegu, aby se osamostatnil a postavil vlastní kapelu, skoro jako by mu bezděčně předával štafetu, přestože oba, kromě toho, že hráli na různé nástroje, vycházeli z rozdílných společenských i kulturních tradic multietnického Mali. Zatímco Ali Farka byl farmář ze severovýchodu, Bassekou Kouyaté měl kořeny v jižněji položeném kraji Ségou a narodil se do prastaré rodiny griotů, kasty vážených hudebníků-kronikářů, jejichž posláním bylo zaznamenávat ve svých skladbách významné události, oslavovat krále a velmože, hrát na svatbách a slavnostech nebo svou hudbou vyprovázet bojovníky do války. Přestože Kouyaté na tento odkaz svědomitě navazuje, jeho ctižádostí je zároveň kulturní bariéry překonávat. Když v době přípravy třetího alba Jama Ko došlo v Mali k povstání Tuaregů, vzestupu radikálních islamistů a vojenskému převratu, své rozhořčení, smutek a touhu po vzájemném porozumění rozkmotřených etnik vložil právě do titulní písně nahrávky.

Kouyatého osvětové cíle se neomezují jen na Mali nebo širší západoafrický region. Brilantní instrumentalista se nijak netají snahou oslovit co nejširší spektrum posluchačů a myslí přitom jak na své krajany, tak na západní publikum. „Chtěl jsem zachovat tradiční postupy, abych dokázal stále těšit své africké fanoušky, ale snažil jsem se také dosáhnout pikantnějšího, současnějšího zvuku, abych zaujal posluchače z Evropy, Asie, Ameriky, ze všech zemí, kde nerozumějí slovům, ale dokážou cítit mou hudbu,“ uvedl pro magazín Quietus u příležitosti vydání desky Ba Power, na níž spřežení louten ngoni a afrických perkusí podepřel v několika písních i bicími, a vyšel tak vstříc posluchačům se spíše rockovým zázemím.

Ve využití svého osudového nástroje je Kouyaté vysloveně revolucionářem. To, že v jeho kapele Ngoni Ba figurují celkem čtyři loutny, není v griotské tradici nic nového, ale přidávání dalších strun, vyčlenění jedné ngoni jako basového nástroje nebo hra vestoje, to už jsou novinky, s nimiž jako první přišel právě Bassekou Kouyaté. Nemluvě o elektrifikaci a zapojení wah-wah pedálu, které sám v citovaném rozhovoru odůvodnil stručně: „Všiml jsem si, že když použiju wah-wah efekt, lidé se začnou usmívat a tančit.“ Kdo by takový přístup nazval podbízením se, ten patrně Kouyatého hru ještě neslyšel. Snaha bavit posluchače je v ní ve vzácné rovnováze s technickým mistrovstvím i hlubokým vhledem do staleté tradice ngoni a malijské hudby vůbec.

Když se na radu Aliho Farky Tourého konečně rozhodl ukončit svá sidemanská léta, úspěch se dostavil takřka okamžitě. Hned první album Segu Blue, produkované etnomuzikoložkou a dlouholetou propagátorkou africké hudby Lucy Duran, zvítězilo v africké sekci BBC Radio 3 Awards, to následující I Speak Fula bylo dokonce nominováno na Grammy. Africká hudba získala prakticky přes noc novou hvězdu první velikosti, k níž se začali slétat další osvícení hudebníci ze Západu. Na deskách Jama Ko a Ba Power se jako producenti vystřídali někdejší bubeník Arcade Fire Howard Bilerman a neúnavný hledač Chris Eckman (Dirtmusic, ex-The Walkabouts). V té době už Kouyatého doprovodná skupina Ngoni Ba získala podobu rodinného klanu, kde kapelník hraje po boku svých synů, bratra i synovce, přičemž jeho manželka Amy Sacko je v roli sólové zpěvačky nenahraditelným pilířem sestavy od samého počátku.

Do Prahy se malijský virtuoz vrací po pěti letech s loňskou nahrávkou Miri, na níž poněkud slevil z modernizačních snah, přesto je stejně suverénní a působivá jako její předchůdci. A nejen díky přítomnosti inspirativních hostů, jakými jsou kytarista Habib Koité, marocký hráč na guimbri a oud Majid Bekkas nebo Afel Bocoum, další z přímých dědiců odkazu Farky Tourého. Spolupráce má Bassekou Kouyaté vůbec v oblibě. Na svá alba si nějaké hosty zve pokaždé, sám se podílel například na projektu Damona Albarna Africa Express nebo na crossoverovém albu s všeříkajícím názvem Afrocubism. Zahrál si s Bélou Fleckem, Taj Mahalem i Joachimem Kühnem, s králem kory a svým někdejším mentorem Toumanim Diabatém se potkává opakovaně. Muž, který ngoni, nástroj s tisíciletou tradicí, zasadil do hudebních souřadnic 21. století, se dnes řadí k velikánům současné africké hudby a nechat si ujít jiskřící vibrace sálající z vystoupení jeho Ngoni Ba by byla věčná škoda.