Parádní jízda aneb finský Everlast - Paleface

Máte-li tak jako já slabost pro zvuk finštiny, zkuste její rapovanou podobu. A pokud hip hopu zrovna neholdujete, přeci jen se osmělte a začněte třeba právě s Karrim Miettinenem aka Palefacem. Tenhle chlapík je dnes asi nejznámějším finským raperem, přičemž paradoxní je, že průlom do mezinárodního povědomí zaznamenal teprve ve chvíli, kdy se po třech anglicky zpívaných albech uchýlil k rodnému jazyku. Na desce Helsinki – Shangri-La zároveň posílil folkové (domácí i exotické) prvky, takže dokáže oslovit velmi široký okruh posluchačů. Jeho přístup se podobá tomu, co za oceánem praktikuje Everlast, a jestli ten je bytostně americký, tak Karri je texty i hudebními inspiracemi pevně spjatý s realitou domoviny.

Finština v Miettinenových ústech skutečně působí, jako by byla pro rap stvořena. Paleface neomračuje vytříbenou technikou, jeho flow je přímočará a robustní, ale jazyk (zejména finské drnčivé „r“) mu dodává nevšední průraznost a naléhavost. Kdybych chtěl být jízlivý, řekl bych, že finština za něho dělá půlku práce. Karri je ale přesvědčivý po všech stránkách. Skladby mají většinou velmi chytlavé refrény, pro zpívané pasáže si ale nevypomáhá žádnými změkčilými r'n'b fistulemi, nýbrž vlastním, chlapsky civilním vokálem (i v tom připomíná Everlasta). Není to žádná z nouze ctnost, jak dokazuje titulní track, který Paleface zpívá celý za doprovodu akustické kytary, a ještě víc závěrečný cover Kalpeaakin Kalpeempaa. Nejde o nic jiného než o evergreen A Whiter Shade of Pale od Humble Pie a finský raper se ho ujal s neokázalou citlivostí, která mi dala vzpomenout na podobně čirou verzi písně Killing Me Softly od The Fugees.

Zásadním momentem je hudební pestrost, která dává Palefaceovým songům možnost zaujmout i ty, kdo nerozumí textům, nebo dokonce pohrdají žánrem jako takovým. Jako angažovaný patriot napájí své skladby finským folklórem, který se odráží zpěvností a využitím houslí třeba hned v hitovce Talonomistaja. Z lidové melodie vychází i titulní song, folklórní zpěvačka Hilja Grönfors vypomáhá v refrénu Saapuu Elokuun Yö, sámský zpěvák Wimme Saari přispívá svým joikem do Sammuva Soihtu. Oživující jsou ale i různé instrumentální ozdůbky: foukací harmonika v Merkit, saxofon v Syntyny Rellestää. Scratching se ozve v Riisto Räppääjä, která oplývá úžasným drivem. Nejodvážnějšími přesahy jsou pak orientální melodikou načichlá Leijonakypärät a především následující Karavaani Kulkee, v níž hostuje tuarežská úderka Terakaft a jejich pouštní blues si s Palefaceovým projevem nečekaně dobře rozumí.

Celé album úspěšně bojkotuje žánrová klišé, srší energií i nápady. Málokdy jde neamerický hip hop za hranice usmoleného kopírování stylu i image zaoceánských gangstas. Přesvědčivě a originálně dokázali žánr adaptovat mnozí Afričané, u nich to ale zase není takové překvapení, když vlastně zužitkovávají kulturní výdobytky afroamerických potomků. O to cennější je Palefaceův případ, v němž hip hop zůstal hip hopem, ale byl mu vdechnutý autentický finský duch, a navíc nepostrádá ani kosmopolitní přesah. A je to parádní jízda.