Pearl Jam plnými hrstmi

Dvacet osm let na scéně. Kapela s koncerty, které předchází jejich pověst. Další pražské vystoupení a grungeoví mohykáni Pearl Jam drží obecenstvo od začátku do konce ve vřelém objetí. Decentní start s písněmi Pendulum a Nothingman, vysočanská hala přetéká dobrou náladou. Vedderův zpěv je energický a krásně čitelný, ale zvukař hledá správnou vyváženost basových tónů a kvílení kytar. Do the Evolution z počátku téměř nejde rozeznat a zvuk se daří vyladit až v půli koncertu, ale na všeobecně dobré náladě všech včetně kapely to není znát.

Nezvyklé pódium umožňuje 360° kotel, aniž by stage stála uprostřed haly. Jeff Ament se mazlí s dvanáctistrunnou baskytarou a startuje Jeremy. Takhle živelný a hlavně zpívající dav se u nás často nevidí, tedy pokud jde o zahraniční interprety, otázkou zůstává, jaká je skladba publika, protože skalní fanynky létají za Pearl Jam běžně přes oceán. Odměnou pro domácí je představení kapely v „češtině“ a píseň Dissident věnovaná Václavu Havlovi.

Největší prostor dostává hitový debut Ten a třetí řadovka Vitalogy. Při Spin the Black Circle kapela přepíná na nejvyšší možné obrátky a velké pódium je jim rázem malé. Hala exploduje a my mladší, kteří jsme s Pearl Jam začínali až s nahrávkou Yield, dostáváme kromě singlové Evoluce taky svižnou Brain of J. a laskominu Given to Fly. Pearl Jam evidentně přemýšlí nejen nad výběrem skladeb, ale i nad dramaturgií a celkovým vyzněním. Elegantní propojení dvou písní z desky Riot Act zpestřuje sólovým výstupem Vedder s coverem Help! od Beatles, protože skladba Love Boat Captain končí známými slovy „Love is all you need, all you need is love”, načež vtipně navazuje Help Help. Decentní hračičkové.

Pearl Jam by se pro své fanoušky rozdali. Důležitý je pro ně každý jednotlivec a jednu celou skladbu hraje kapela čelem k ochozům, které mají jinak po celou dobu za zády. Mike McCready poletuje po pódiu a gesty i pohledy se snaží pobavit prakticky každého, na koho dohlédne. Občas fanoušky zasype hrst trsátek a ochranka podává ty, které skončí za zábranami. Eddie Vedder zvedá kytaru nad hlavu a odrazem světelného paprsku míří po nejvzdálenějších místech haly, stejně jako pod pódiem i za ním. Kytarové prasátko na moment osvítí prakticky každého. Dva výlety k publiku a v závěru Vedderovo žonglérské vystoupení s tamburínami, které přesně umisťuje dlouhými hody do publika, přičemž je z backstage neustále zásoben dalšími.

Každý setlist Pearl Jam je nejlepší jen do té doby, než kapela sestaví nový. Každý jejich odehraný koncert je nejlepší jen do doby, kdy odstartuje nový. Neuvěřitelné nasazení, se kterým muzikanti hrají, je strhující, v jejich prospěch hraje taky moment překvapení, skromný civilní projev a neuvěřitelně silná základna příznivců. Jako by kapela nezestárla ani o den a jediný, kdo stárne, jsou fanynky, ke kterým se postupně přidává nová krev, a po třech neúspěšných pokusech konečně taky já. Dědek, který Pearl Jam poslouchá už dvacet let, a je mu třicet. Tamburína mi hraje do kroku a slyším ji ještě teď. Why go home?