Perkele: Severská porce plešatýho rock'n'rollu

Když píšete články o kapelách, chtě nechtě se sem tam otřete o přídavný jména jako „kultovní“ nebo „legendární“. A samozřejmě, nezačínal bych touhle větou, kdyby se to netýkalo i Perkele.

Co dělá legendární kapelu legendární? To, jak dlouho nepřetržitě funguje? To, že minimálně jednu její desku najdete v přehrávači každýho fanouška danýho žánru? Poselství, který prostřednictvím svejch songů předává? Fakt, že když promotér informuje o jejím vystoupení, padaj slova jako „exkluzivita“, a pokud náhodou vystoupení zruší, v řadách fanoušků se vzedme vlna emocí a napříč internetovejma diskuzema započne hledání viníka přirovnatelný k honu na čarodějnice? Malinko jedno, malinko druhý...

Pokud patříš mezi oddaný fans a kolem krku sis omotal/a žlutomodrou šálu hned, jak se Perkele objevili mezi prvníma zveřejněnejma kapelama Mighty Sounds 2014, asi pro tebe nemá moc smysl číst dál, protože víš o týhle švédský trojci všechno podstatný. O to víc by měli zpozornět ti, jimž jméno Perkele nic neříká, případně ani moc neholdujou Oi!, protože když se poblíž děje něco velkýho a člověk, má-li alespoň trochu možnost, by měl bejt u toho, už jaksi ze studijních důvodů. Jsme přece inteligentní madý lidi s očima a myslí dokořán, že? A v tomhle případě se něco velkýho dít fakt bude.

Kapela Perkele se dala dohromady v roce 93 jako čtyřčlenná punková sypačka s jasně čitelnym vlivem severskýho folku. Ač Švédové, název si půjčili z finštiny, ve který označuje jakousi mytologickou postavu a ve slangu se pak jedná o nadávku volně přeložitelnou jako „do pekla“ nebo „do prdele“. Postupem času, jak se sestava obměňovala, přibejvalo vlivu klasickýho Oi!, což se odrazilo i na image kapely. Z bandy mladejch punkáčů tu rázem máme tři skynhýty jako ze škatulky. U sestavy bych se na chvíli zastavil. Už od pohledu je totiž jasný, že na rozdíl od mnoha „apolitickejch“ skinheadskejch spolků to tahle parta s jasnym vymezením vůči rasismu a xenofobii myslí opravdu vážně a že pro náckování u nich není místo. (Modří už vědí, ostatní použijou Google). Témata songů jsou nicméně daný žánrem. Kdo se rád odreaguje u vyřvávaček na téma pivo, holky a fotbal, může v podstatě sáhnout po libovolný desce.

Perkele se nestali miláčkama davu přes noc. Za zlom lze považovat rok 2001 a vydání alba Voice of Anger u labelu Bronco Bullfrog Records. Deska jim otevřela dveře do Evropy a dál už zafungovalo jejich přirozený charisma. Težko to popsat, ale vyzařujou z nich jistý sympatie, což je u plešatý kapely co říct, a kdo ví, jestli to lze brát jako kompliment. Nicméně tenhle fakt v kombinaci se zvukem s jasnym vlivem 60./70. rock’n‘rollu zafungoval na jedničku a z kapely do tý doby víceméně lokální se stalo celoevropsky respektovaný jméno. A seznam koncertů se začal rychle plnit. Kdekoliv se objevili na pódiu, narvaný hlediště je doprovázely v refrénech, nad hlavama držíce šály ve švédskejch národních barvách s nápisem Perkele. Nějakou jejich desku maj doma snad všechny street kids na světě, Anglií počínaje a Indonésií konče. A co víc, našli si cestu i do přehrávačů těch, kterejm jinak Oi!, potažmo celej kult holejch hlav, vůbec nic neříká. To je v rámci žánru dost velkej unikát, kterej se v takovym rozsahu zatím nepodařilo zopakovat snad žádný jiný kapele.