Pěšáci, kaluže a klid (Ment 2023)

Nejlepší na oblíbených místech i akcích je skutečnost, že stále dokáží překvapovat. Lublaňský Ment patří ke tradičním zastávkám na festivalovém okruhu a zdaleka nejen v redakci Full Moonu je velmi oblíben. Pro přátelskou, ale zároveň tvůrčí atmosféru, pro útulné prostory, ve kterých se odehrává, i pro výběr kapel, který v rámci showcase přehlídek téměř nemá konkurenci. A také proto, že je každý rok jiný. Podobně tomu bylo i letos, kdy se slovinská přehlídka konala již podeváté. Z Lublaně, na kterou dohlíží draci, si vezeme nová přátelství, zážitky i milá překvapení.

ANNA: Že se na showcasy jezdí nejen za muzikou, ale (hlavně) za lidmi, novými konexemi a přátelstvími se v případě Mentu, kam je cesta nejjednodušší autem, projevuje už v Čechách. Nejsme sice tak spořádaní, jako slovenská výprava, která přijela jedním autobusem (soudržnost nepokrytě závidím), přesto nakládáme Tonyho Schejbala z příbramského klubu Pojistka a Jirzu z Kabinetu Múz, takže o historky, tipy na muziku i zkušenosti ze současného klubového dění je postaráno. Zároveň je během zahájení znát, že na Ment začíná jezdit čím dál více Čechů, což mi dělá radost. Máme (nejen) od Slovinců co odkoukávat.

MARIA: Po cestě do Lublaně neprší, i když je pořád zataženo. Strávím v autě s Terezou z NAA, Štěpánem z Chief Bromden a fotografem Honzou většinu dne. Posloucháme playlist sestavený organizátory, živě debatujeme o kapelách a projektech. Moje spolujezdci jsou kytaroví fanoušci a mají se na co těšit. Letošní lineup překypuje postpunkem z různých koutů Evropy, ať už jde o známější Just Mustard z Irska a Global Charming z Nizozemska nebo Unschooling a The Psychotic Monks z Francie (které posléze všichni tři kamarádi velmi chválí). Já mám vytipovaná jména jako životaplná Uche Yara nebo Zouj překračující žánry, ale myšlenkami jsem jinde a taky na mě leze rýma. Pouštím si na zahojení duševních ran ženské americké kytarovky a snažím se vybavit loňský ročník, abych předejmula, co mě v následujících pár dnech čeká. Ale vědomí selhává a tu a tam hází obrázky z loňského ročníku Le Guess Who?: pestrobarevná hudební paleta, střet všech možných kultur a nový objev za každým rohem. Ne, Ment byl pro mě spíš o příjemných setkáních než o dechberoucích koncertech. A ještě byl červen a bylo teplo. Možná za to, že se mi to tolik plete s listopadovým Utrechtem, může i skoupé jarní počasí, které přináší chuť na teplý ramen. Ten objevuji druhý den v útulném místečku Sato Bento za rohem od svého lublaňského hotelu. Byl téměř tak dobrý jako ten v Holandsku.

MICHAL: Roli headlinera zahajovacího večera Mentu plnili francouzští La Femme, což bylo pro mnohé, včetně mě, překvapující. Miran Rusjan z pořadatelského týmu tvrdil, že právě kvůli nim je dnes vyprodáno a bouřlivé opakované ovace plného sálu mu dávaly za pravdu. Mizím po pár minutách a hlavou mi běží, že určitě nemusím rozumět všemu. Úvodní večer stejně patří převážně zdravení a debatám, většina ze zúčastněných se na Ment vrací opakovaně, jeho kouzlo funguje bez omezení, ať už člověk preferuje koncerty, konference nebo jen potulování se po Lublani. Zdravíme se s členy početné slovenské delegace, s Koenem ter Heedgem z rotterdamského labelu Subroutine a mnoha dalšími. Nekonečné debaty a množství známých odvádí pozornost od koncertů, ale místní Etceteral jsem si ujít nenechal a velký sál jim náramně slušel. Zato o lotyšské dvojici Perestroika mi musí vyprávět s nadšeným výrazem VJka Etceteral Lina. Ruch a shon prvního večera určily tempo celé akce, asi nejen mně letošní ročník přišel jako sprint.

PĚT PATER VYSOKO

ANNA: Během zahájení to vždycky láká více před Kino Šiška, potkávám se s početným týmem brněnské Flédy, že budeme kromě muziky řešit také výtvarné umění, by mě nenapadlo. I když Lublaň každý rok potěší i skvělými výstavami, letos uchvátil malíř Matej Sternen. Nenechávám si ujít estonské Puuluup, duo velmi svébytných performerů s lyrami, vtipkujících o tom, že v podstatě všechny jejich písně jsou o běžkování. Zimu ráda nemám, běžky nesnáším, Puuluup mi nicméně sedí do nálady a často rozesmějí. La Femme připomenou dospívání, francouzské mejdany v Popocafepetl a tančení do kuropění. Tehdy bych byla jistě nadšená, teď mi početná kapela, matlající do sebe šedesátky, sedmdesátky, osmdesátky, diskotéku, surfrock, synthpop a kdovíco ještě plus značnou vlnu nostalgie připadá sotva zábavná. Čtvrtek navíc začíná z ostra hned speed-meetingem spolupořádaným českou proexportní kanceláří Soundczech, ranní obličeje v buse z centra do Šišky přiznávají jistou nechuť ke vstávání a konferenčním povinnostem, samotná krátká setkání s hudebníky a agenty ze Slovenska, Slovinska, Itálie, Srbska a dalších zemí plynou rychle. Odcházím s taškou cédéček, kupou obrandovaných cigaretových papírků, čokoládiček a jiných milých pozorností, včetně antistresového míčku. Schovávám si sáček od slovinské kapely Astrid, je pomalovaný a polepený blyštivými nálepkami přímo od dcery zpěvačky Anji. Je to tak roztomilé, že ho budou muset vyhazovat až správci mojí pozůstalosti.

MARIA: La Femme mi nevadí, ale ani mě nezajímají. Randila jsem s klukem, který je měl rád: seznámila ho s nimi kdysi na zahraniční cestě autobusem jeho francouzská kamarádka. Den před MENTem jsme se rozešli, takže okázalé retro oblečky, podprsenky a nacvičené pohyby pozoruju přes pokřivené sklíčko slz. V témže kaleidoskopu vidím, jak se radostná cumbie litevských Planeta Polar mění na kolotočářskou slavnost, když frontman Adomas Koreniukas sundává přiléhavý stříbrný rolák. V dalším projektu Superkoloritas o den později působí přirozeněji a lépe. Nelze mu upřít vynikající skladatelské a hráčské schopnosti, ale jeho bláznivě široký úsměv mě stejně trigruje. Víc to věřím zpěvačce a kytaristce Uche Yara, rockové manýry nevadí a hezké písničky a vřelé vystupování potěší. Taková Nilufer Yanya, ale veselejší a rozhodně lepší naživo. Nejvíc si mě ale získá Zouj, v jehož kapele hraje slovinská hudebnice a tanečnice Sahareya, která mě zde zaujala o rok dřív. Konečně tu někdo zandává pořádnou párty napěchovanou dobrými grooves a podivnými zvuky bez falešných úsměvů. V létě na Full Moon Stage na Colours of Ostrava bude horko. Po lublaňském koncertě se ale rozpršelo jak v Anglii, temné kluby Metelkovy se naplnily mokrými lidmi v černých bundách a večer se utopil v chaosu.

fotogalerii z festivalu najdete tady

MICHAL: Jedním ze zásadních tematických linek lublaňského festivalu je postupné představování slovinské metropole. Základ zůstává v Kině Šiška a komplexu Metelkova mesto, ale každý rok přijdou organizátoři s nějakým dalším prostorem. Několik let nazpět to byly stage na místním hradě, loni zase opulentní prostředí Cankarova domu. A Letos kulturní komplex Cukrarna. Téměř dvě stě let stará hlavní budova někdejšího cukrovaru (podle webu prý šlo o ve své době největší cukrovar v Rakousku-Uhersku) dnes skrývá galerii a dva sály. Cukrarna byla otevřena po celkové rekonstrukci na sklonku roku 2021, právě velký sál je dominantou komplexu. Vybouráním pěti pater vznikl vysoký rustikální prostor, zvukově překvapivě funkční a co se světel týče, vyloženě majestátní. O pár hodin později tamtéž excelovali místní Moveknowledgement s pečlivě a pestře namíchaným mixem krautrocku, avantgardy a postpunku.
Doporučit lze také jejich loňské album Lying Cobra, vyšlo u místního labelu Moonlee Records. Ten vede zmíněný Miran, s nímž se rád vezu do Cukrarny autem. Z poměrně krátké cesty se vyklube mikro city tour, Miran mi ukazuje pověstné místní venue Križanke, míjíme i sídlo labelu Glitterbeat a projíždíme okolo předměstí Kodeljevo, které je spojeno s legendární místní punkovou kapelou Pankrti, působící převážně v sedmdesátých a osmdesátých letech. Představení místní scény se propsalo i do konferenční části, její ozdobou bylo keynote interview s věhlasným místním promotérem Igorem Vidmarem, který právě s Pankrti úzce spolupracoval. Posléze do Lublaně přivezl jména jako David Bowie, Prodigy nebo Kraftwerk. Ukázaná platí, od dalšího místního znalce Toyoty Vangelise zase získáváme doporučení na bosenskou restauraci Saraj, kde trávíme nejhustší část pátečního lijáku.

ANNA: Pokud jde o gastro, nikdy v Lublani nevynechám libanonské Meze in drugi užitki a Le Petit Cafe, to je zkrátka nutnost. Čtvrteční přesuny mezi bývalými kolejemi Dijaški Dom Tabor, se starým a sympatickým společenským sálem připomínající pražskou Venuši ve Švehlovce, a Starou městskou elektrárnou zaberou snad dvě minuty. Místní projekt Prenoma nevydržím dlouho, ale Honza Šikl ze Zabelov Group, na letošním Mentu dirigent Floex Ensemble, je z jeho produkce tak nadšený, že si chce vyžádat noty. Podobně nadšená jsem ze X.U.L, projektu trumpetisty Gašpera Selka. Sekunduje mu smyčcové kvarteto, zpěvačka a recitátor, okouzlení od prvních vteřin trvá doposud, druhý den se domluvíme na další spolupráci.

Přebíhám na Ukrajinku Katarinu Gryvul a Wojciecha Rusina. Část setu, kde Gryvul sugestivně zpívá šeptavým hlasem, zaujme, jen škoda trochu diskotékového závěru. Rusin, v Londýně usazený polský hudebník je můj šálek čaje, je znát vliv anglického folku, balady doprovázené velkoryse pojatou projekcí s motivy antické architektury a hada dodávají zajímavý kontrast. Dostávám zprávy z Metelkova, ale nenechám se zlákat k mejdanu, další speed-meeting čeká hned ráno. Svítí slunce, z hotelu vyrážíme tentokrát pěšky s britským novinářem Jamesem Thornhillem, se kterým jsme se tady seznámili před třemi lety. Pár týdnů poté nastoupil covid. Vzpomínáme na tehdejší ročník, společně se těšíme do Bratislavy na Sharpe, porovnáváme koncerty minulé noci i rozumujeme, jak vydržet v branži a nezbláznit se. Odpověď nepřekvapivě nenacházíme.

VŠICHNI JSME V TOM SPOLU

MICHAL: Loni jsem si na Ment přivezl knihu Bodies: Life and Death in Music od Iana Winwooda, která se věnuje mentálnímu zdraví v showbizu. Knihu tak intenzivní, že jsem ji raději nedočetl. Ment přináší podobná témata pravidelně, dávno už to není jen o koncertech a přidružené zábavě, ostatně nikdy nebylo. Z programu letošního ročníku vyčnívalo i formální rozloučení s Tonym Duckworthem, britským manažerem labelu PIAS pro Polsko a země někdejšího východního sektoru, který před dvěma lety náhle zemřel. (Tony pro Full Moon domluvil velké množství rozhovorů včetně toho s Damonem Albarnem.) Už promluvy Tonyho kolegyň a zástupkyně organizace Impala, která ocenila jeho celoživotní úsilí, byly zasahující, když se na konci krátkého ceremoniálu rozeznělo album London Calling, Tonyho nejoblíbenější, raději jsem odešel. Tony mi o tomhle albu se svým nezaměnitelným lakonickým humorem kdysi napsal: „Too much reggae. Still in love with it.“

Ment ale přináší převážně pozitivnější věci, společné představení baltických zemí bylo imponující podobně jako prezentace propojení místního festivalu Sonica a platformy Shape+, kterou zastupoval Michal Brenner (dříve MeetFactory). Činnost Shape+ je dlouhodobě nepřehlédnutelná, nebylo divu, že právě jí navržená jména z programu lublaňské přehlídky vyčnívala, viz zmínění Kataryna Gryvul a Wojciech Rusin. Podobných příkladů úspěšných spoluprací by se dalo zmínit několik, některé z nich vznikly nebo byly vymyšleny právě na Mentu, který se během devíti let etabloval v roli klíčového eventu pro země Střední a někdejší Východní Evropy. Na vášeň pro hudbu ovšem pořadatelé rozhodně nerezignovali, stále je potkáváme v prvních řadách na koncertech v Metelkove. Například na intenzivní rockové show místních Lelee nebo na sonické katarzi bratrů z Tittingur. S Dominikem a Matúšem se potkáváme u snídaně, přes určité výhrady k organizaci jsou s vystoupením spokojeni. Ostatně v Lublani jsou jako doma, jejich label Weltschmerzen měl před několika měsíci v místním klubu Pričitlje vlastní showcase.

MARIA: Na přednášku „Mentální zdraví: Všichni jsme v tom spolu“ jsem se chtěla dostavit, ale moje vlastní mentální zdraví mě tou dobou nechalo v uličkách Lublaně. Než se po chvíli zas rozpršelo. Sakra! Počasí a nachlazení zamíchaly se spoustou plánů, nedostala jsem se na některé z koncertů a diskuzí, které jsem chtěla vidět. Ocitla jsem se ale na dvou panelech o sociálních sítích, které se navzdory očekáváním ukázaly jako podnětné a zábavné. Hlavně díky bystrému a humornému Srbovi Aleku Boškovićovi, manažeru pro vztahy s umělci z Believe Music. Hovořilo se o trendech a o významu přítomnosti na všech sociálních sítích. Na každé by se při tom mělo komunikovat jinak a co nejvíc. Instagram po vás chce každý den jiný post, Facebook nebude tlačit videa délkou pod tři minuty, aktivita na Twitteru je přínosná pro výskyt vaší značky ve vyhledávači. Content is Queen! A my jsme její pěšáci. Na začátku nám sociální sítě celkem jednoduše pomáhaly se zviditelnit, teď to připomíná závod, jehož hlavním pravidlem je čím dál intenzivnější produkce obsahu: Kdo na chvíli utichne – zalkne se. Podobně vypadá celý náš život, a proto se nedivím, že i na hudebních konferencích se objevují panely o duševním zdraví. Chcem kľud.

ANNA: Odpoledne jdu na workshop Imagining More Inclusive and Safer Nightlife Venues vedený Ulou Kranjc Kušlan z Radia Študent a Lanou Križaj z kolektivu Ustanova. Mrzí mě, že téma připadá důležité v podstatě jen ženám. V místnosti se setkávají různé generace, různé pohledy na věc i vnímání toho, co je vhodné a nevhodné, mluví se o výchově security v klubech, jak rozpoznat a zvládnout predátory, mluvit o drogách, obtěžování. Jsem vděčná, že Ment téma přinesl. V dešti přebíháme znovu do staré elektrárny na litevskou hráčku na citeru Jausmé. I ta má za sebou zkušenost s pobytem v Anglii, přidejte krásný hlas, podmanivý zvuk citery kanklés a mám další zářez do top 5 letoška. Projekty slovinských Širom jsou stálicí Mentu, letos se představili v triu pod názvem Kačiš. Volná pěvecká improvizace dvou zpěvaček s doprovodem Sama Kutina, ale i hra na vlastní tělo rozvibrují sál. Škoda, že kvůli dešti je publikum řídké. Chvíli přešlapuju a zírám na nebe, zda se náhodou nevyčasí. Nevyčasí. Do klubu Gala Hala dorazím tak akorát, abych se dostala na irský shoegaze Just Mustard. Do zpěvačky Katie Ball a jejího ostře řezaného hlasu se zamiluju na první dobrou, až mě po skončení přechází chuť vidět cokoliv dalšího. Chvíli přešlapujeme s Jamesem v sále, pak svorně zakončíme Ment skákáním přes kaluže cestou na hotel.

MICHAL: Pěšáci, kaluže a klid. Ani jedno z toho Ment nepřináší. Nebo naopak všechno? Při psaní reportu nám Máša píše, že jsme se zbláznili, že zmiňujeme každý koncert a každého, s kým jsme se potkali. Informační přetlak, říká. Ve skutečnosti je to mnohem horší, těchhle patnácti tisíc znaků je jen drobná ukázka toho, co se v Lublani odehrává. Jen místní house band z Jalla Jalla, ve kterém půlku čtvrtečního večera zpíval Proky z 52 Hertz Whale, by si zasloužil samostatnou kapitolu. Jako každý rok jsem neviděl polovinu naplánovaného, o setkáních nemluvě. Jako každý rok odjíždím s tím, že příště to bude mnohem více v klidu a lépe naplánované. Nebude. Still in love with it.