Pohádky na Rýně (Peel Slowly and See 2023)

„Tady všude byly squaty. Když jsem sem před více než dvaceti lety přijel, byl Leiden městem squatů a dělníků, dnes jsou na každém rohu drahé hipsterské kavárny a obchody,“ stěžuje si během cesty do klubu Resistor místní rezident, novinář a kurátor Richard Foster, záhy ale sám sebe konejší: „Pořád to tu vypadá jako v pohádce, proto jsem tu i zůstal.“ S těmito slovy se nedá než souhlasit, pohádky na Rýně ovšem nevypráví pouze o malebných uličkách nebo nepravidelných kanálech starého města. Příběh podobného charakteru zažívá i místní festival Peel Slowly and See.

„Všechno to začalo právě tady, v tomhle obchodě s deskami. Tu proběhly první ročníky festivalu,“ vzpomíná na začátky akce Koen ter Heegde, jeden z důležitých článků holandské DIY scény, spoluzakladatel labelu Subroutine a šéf promotérské agentury Yugofuturism, který v Nizozemí bookoval i turné pro Manon meurt, The Ills nebo sinks. Koen má na leidenském festivalu na starosti propagaci a promotion. Peel Slowly and See začalo coby přehlídka několika místních kapel v record store Velvet, po deseti letech jde o akci pro téměř tisíc lidí, aniž by pořadatelé rezignovali na odvahu v rámci dramaturgie, nezávislost nebo na podporu místní scény. Během let se tu objevila jména jako Maisha, Altin Gün, Kraak & Smaak, Shortparis nebo Lewsberg, letošnímu programu vévodí The Notwist, veteráni německé hudební scény, jejichž aktuální album Vertigo Days je náramně povedené. Jde asi o největší jméno v historii přehlídky, což potvrzuje i Koen: „The Notwist považuji za jednu z nejdůležitějších kapel celé evropské scény posledních třiceti let. Šli jsme celkem do rizika, vzhledem k velikosti našeho rozpočtu. Nakonec se to povedlo, máme vyprodáno.“

The Notwist jsou jasným headlinerem, ale totožnou péči a důraz kladou pořadatelé na každé jedno jméno. Na dramaturgii Peel Slowly and See se podílí hned několik kurátorů, akce je letos navíc poprvé dvoudenní, tudíž se počet vystupujících proti minulým ročníkům mírně navýšil. DIY kořeny a zápal jsou jasně rozeznatelné, podobně jako podpora hudební scény z Leidenu. Na programu je hned několik místních kapel, věhlasné dada seskupení Kinderen Tegen Kinderen připravilo pouze pro tuto příležitost speciální vystoupení. „Pro někoho to asi nebudou úplné hvězdy programu, ale bez místních kapel si festival nedovedu představit. Tak to celé začalo, lokální charakter si chceme udržet,“ tvrdí Koen. V podobném duchu hovoří i představení festivalu na webu. Zmiňovat, že každou chvíli vidíte někoho z pořadatelů, jak někam utíká s nástroji, částí aparatury nebo nápoji pro účinkující, je možná zbytečné, ale i to patří k věci. Až má člověk občas nutkání jim pomoci.

ZAČÁTEK, JAK MÁ BÝT

Leiden nás uvítal sněhovou vánicí, situaci naštěstí zachránila skvělá večeře v restauraci Woo Ping. Ta je nedílná součást místní pohádky a jednoznačnou pamětihodností města, jde prý o jednu z nejstarších čínských restaurací v celém Holandsku. Nevypadá to tu jako ve vršovickém bistru, ale zároveň nejde o žádný luxus, ani co se cen týče. Ale ty chutě... Po večeři se vydáváme do zmíněného klubu Resistor, kde se odehrává otevírací večer festivalu, po cestě Richard Foster udílí přednášku, co všechno musíme v Leidenu vidět, kam všude je třeba jít. Vyhlídku z hradeb Burcht si znamenám na jedno z prvních míst, pak už se v záplavách podnětů začínám maličko ztrácet. Richard se navíc zapomíná a tipy míst, které ještě navštívit můžeme, prokládá vyprávěním o podnicích, které už roky neexistují. Nicméně historka je svatá a zásadní informaci, tedy že městskými kanály protéká Rýn, se dozvídáme. Leiden leží v deltě jedné z nejdelších evropských řek, podobně jako nedaleká města Haarlem nebo Haag. Tok Starého Rýna, jak se této části řeky říká, místním zjevně nestačil, tak si udělali ještě dvoukilometrovou odbočku s přízviskem Nový.

Resistor je jedním z míst, které v Leidenu vznikly během pandemie. Útulný punkový prostor vedou členové squatterské komunity, kteří po nuceném vystěhování ze zatím posledního sídla tuto budovu dostali k dispozici od města za symbolické jedno euro. Během pandemie zde za pomoci donátorů a crowdfundingové kampaně dali dohromady klub se skvělým vybavením a zvukem (jak je v Leidenu a ostatně v celém Nizozemí dobrým zvykem) a veganské bistro. Přibližně poloviční Underdogs‘, člověk si tu okamžitě připadá jako doma. Přicházíme těsně před začátkem koncertu rotterdamské dvojice Vulva, jejíž statement je jasný už z titulku promítaného před koncertem. „Možná pro někoho nebudou obrazy nebo slova, která během koncertu zazní, příjemná, ale považujeme za důležité o těchto věcech mluvit. Jen díky tomu můžeme všichni dospět.“ (volně parafrázováno) Sludge s blackovými ozvěnami v podání dvojice oblečené do svatebních šatů je překvapivě pestrý a vtahující, o důrazu a důležitosti poselství nemluvě. Zůstávám na celý koncert, přestože jde o nápor na skutečně téměř všechny smysly. Začátek, jak má být.

Umělce vystupujícího coby Snackbar the Ambassador doporučuje hned několik místních, na improvizovanou dekonstrukci cumbie se těším, ale očekávání jsou asi příliš velká. Určitě je fascinující, jak suverénně a šikovně dokáže Matthias König všechny nástroje, loopery a korekce ovládat, ale forma převládá. Většina vrstev, které na sebe pokládá, vzniká až příliš dlouho, možná by to chtělo nějaké projekce nebo prostě další vjem, těžko říct. V této podobě neoslovilo. Odcházím si povídat na bar, periferně zahlédnu známého novináře Doma Gourleye (Under the Radar, například), který má na závěr večera djovat a konečně dorazil – kvůli vánici strávil skoro celý den na letišti v Dublinu. Seznamuji se s místní rezidentkou Adrianne, která se narodila kousek od českých hranic v Německu a nyní bydlí s manželem a dětmi v Leidenu. Probíráme Děčín i Ústí a oba se těšíme na The Notwist. Ke svému překvapení se dozvídám, že Resistor je prý jediným podobným místem v téměř stopadesátitisícovém Leidenu. Klubů zde existuje samozřejmě víc, ale punk a DIY étos už tu není zdaleka tak běžný jako dříve. Každá pohádka má svoje trhliny.

LET’S GO BANANAS

Leidenu se dá propadnout snadno, co taky jiného s městem, jehož vyhlášený coffee shop se jmenuje Bebop. Křivolaké uličky centra připomínají barcelonské Barri Gòtic, snad ani ne vzhledem, ale podobně jako tam stačí jednou špatně odbočit a vylezete úplně jinde, než jste chtěli. Je sobota, den trhu a ty Nizozemci skutečně umí. Leiden je prý jediné město v zemi, které nemá náměstí s tržištěm, zato se tu trhy konají už 900 let. Stánky jsou rozmístěné podél kanálů mezi Nieuwe Rijn, Vismarkt a Aalmarkt, možná ani netřeba nic kupovat, stačí jen procházet okolo, dívat se a vnímat. Sýry, ryby, pečivo a záplavy tulipánů, plánovaná procházka městem se krátí, zaseknu se na víc než dvě hodiny. Návštěva record store Velvet vychází naprázdno, to se nedá říct o zapadlém krámku s kouzelným jménem The Lonely Hunter. Všude hromady desek v krabicích a přepravkách, kromě několika desítek vystavených rarit ceny jednotné – LP za 2 eura, singly za polovinu. Ráj. Po pár minutách přichází Dom – stejné zájmy, podobné cíle. Jen on je na rozdíl ode mně skutečný DJ a poté, co se dozví místní cenovou politiku, vypadá až dojatě. Okamžitě se noří do jedné z mnoha krabic se singly, záhy se v nich začínám hrabat také. Odcházím s legendárním albem Blurt Live in Berlin a několika dalšími krásnými drobnostmi včetně singlu The Beatles Hey Jude a Revolution, vydaného v šedesátkách místním fanklubem. Mohu jet domů.

Rychlý drink a trocha sýra v okouzlujícím café De Bonte Koe, ještě rychlejší návštěva v dalším legendárním podniku The WW, kde Koen kdysi dělával koncerty a bude se brzy zavírat. Problémy s hlukem řeší i tady. Hlavní festivalový program probíhá v uličce Marktsteeg, kde přímo proti sobě leží kluby Scheltema a Gebr de Nobel. Oba disponují dvěma sály, k dispozici je ještě scéna v kostele Bethlemhemkerk. Tam se nakonec nedostanu, přestože jsou všechny dveře asi na pěti metrech čtverečních. V projektu Poil Ueda se spojila francouzská avantgardní skupina Poil s japonskou zpěvačkou Junko Ueda, hrající také na tradiční loutnu satsuma biwa. Velký tlak a hutná atmosféra, písně založené na japonské báji ze 13. století. V jedné z pauz se zpěvačka s úsměvem zeptá: „Jistě rozumíte každému slovu, že?“ Ani písmenu. Kousek ode mně uznale kýve hlavou německá rozhlasová legenda Klaus Fiehe, souhlasím.

Těší i Koikoi, které jsem loni na Sharpeu trochu odzíval a pak mi to bylo líto. Tady srbská čtveřice předvedla našlapanou a dotaženou show, slušný taneční pop s parádně pozitivní energií. Jenže nedá se nic dělat, po dvaceti minutách mizím na The Notwist. Sedmičlenná sestava, pódium zastavěné aparátem a nástroji včetně tuby nebo harmonia, zpěvák a jeden z bratrů zakladatelů Markus Acher má na svém pultu i gramofon. Všechno má svoje místo, nic není přebytečné. Ani jediný tón. Krása. Setlist postavený na aktuálním albu, žádné best of. The Notwist jednoznačně žijí dneškem, přestože jsou ve hře už od roku 1989. Soustředěný, vytříbený a vyvážený koncert. Co chtít víc.

Možná trochu protestu. Postpunkové Geo vzdávám, v malém sále Gebr de Nobel je totálně nabito. Kinderen Tegen Kinderen po šarmantních The Notwist nefungují už vůbec. Zpěv v rodném jazyce obvykle vítám, angličtina není zdaleka tak univerzální, jak si mnozí myslí, ale tady poselství zůstává nepředáno. Zjevně jde o ironii, jen působící spíš kolotočářsky a lacině, banánové kostýmy tomu moc nepřidají. Za pár minut přichází dvojice Siksa, která svůj názor naopak sdělí bez skrupulí a jednoznačně. Respektive nám ho rovnou vmete do ksichtu.

Viděl jsem je několikrát, ale zdejší koncert byl naprosto výjimečný. Možná to bylo tím, že jako jeden z mála zpěvačce a básnířce Alex Freiheit alespoň něco rozumím, podobně jako Tomáš Tabiš z 52 Hertz Whale s přítelkyní, kteří si koncert evidentně užívají. „Můžete brečet, křičet, tancovat, zpívat, i když nám nerozumíte,“ nechala se Freiheit před necelými dvěma lety slyšet v rozhovoru pro Respekt. A přesně tak to je, fyzické a intenzivní představení Siksa naši pozornost přitahuje, i když o to leckdo nestojí, nějakou reakci ale vyvolat musí. Může to být rauš, euforie i znechucení, záleží na naturelu, každý účastník je totiž nedílnou součástí jejich rituálu. Alex při zběsilém raveu v publiku ztrácí paličku, se kterou tluče na kravský zvonec pověšený na krku. Sbírám ji ze země a mávám s ní směrem k pódiu. Přitančí si pro ni a mrknutím poděkuje. Nebo se mi to jenom zdálo?

ODSPODU

Po koncertě Siksa odcházím totálně vyždímaný. Přemýšlím, jak koncert zaujal Johna Robba ze serveru Louder than War, kterého jsem měl celou dobu na očích, nebo Iana Harrisona z Mojo, coby zasloužilé veterány hudební publicistiky. O Doma se nebojím, ten celý koncert zběsile tančil. Koen mě nakonec ještě přemluví na kousek poslední kapely a je to dobré rozhodnutí. Nusantara Beat jsou úplnou novinkou, soubor založili členové formací Altin Gün, EUT nebo Jungle by Night a upřímně – je mnohem lepší než všechny zmíněné. Rokenrol prý do Nizozemí přišel oklikou přes Indonésii, Nusantara Beat v tom pokračují. Hrají současnou verzi stylu známého jako sunda rock, který byl v Asii populární zejména v šedesátých letech. Ve zkratce psychedelie, ovšem jásavě euforická s výraznými ozvěnami funku, dubu i jazzu. Hudebně propracovaná i okouzlující, většinu pozornosti si po právu ubírá fantastická zpěvačka a frontwomanka Megan de Klerk. Moc informací o nich nenajdete, žádné nahrávky (ještě) neexistují. Brzy prý má vyjít singl, deska snad ještě letos. Tohle jméno si pamatujte.

Nusantara Beat přinesli kýženou katarzi, protančená třičtvrtěhodinka přišla k duhu. Do nálady zapadly i psychedelické projekce olejových skvrn, promítané z balkonu do celého prostoru klubu. Chválím atmo Koenovi, který celý koncert protančil, on s úsměvem pokyvuje hlavou a říká: „Projekce dělá dlouholetý kamarád, pomáhá s festivalem od začátku. Nemohli bychom si dovolit ho zaplatit, raději to dělá zadarmo. Ostatně jako my všichni.“ Ty nejlepší věci vznikají odspodu, říkám to pořád a pro festivaly to platí zrovna tak. Za příklad často dávám akce jako Ment nebo Sharpe, Peel Slowly and See má podobně vřelou atmosféru. Na tom se shodujeme s kamarádem Miranem Rusjanem, vydavatelem Koikoi, který na Mentu pracuje. V případě leidenské přehlídky jde samozřejmě o malou, v pozitivním slova smyslu lokální akci, ovšem velmi pečlivě připravovanou a kurátorovanou. Program čítal sotva dvacet kapel, žádná z nich ale nebyla zbytečná.

Richard nás ještě vede na závěrečný drink do dalšího „legendárního“ podniku Café 't Kraantje. Tady právě skončila karaoke night, před plátnem tančí poslední dva unavené páry a hrají jim k tomu klasiky od Tiny Turner nebo Steppenwolf. Born to Be Wild, jistě. Únava vítězí, jediný, kdo vypadá čerstvě, je právě Richard, ale nakonec se nechá přesvědčit i on. Noční ztichlý Leiden působí konejšivě, přestože mrzne. Ráno najdu rozmazanou fotku místního kina Lido, pamatuji si, že jsem ho fotil proto, že o něm Richard něco vyprávěl. Za nic na světě si nedokážu vybavit, co to bylo. Pro některé pointy se musím vrátit.