Andrea Bodnárová | Články / Reporty | 08.02.2023
Po dvou letech online a přesunutých verzích se letošní CTM, „Festival for Adventurous Music and Art“, odehrál poprvé v tradiční délce a regulérním termínu. Jak ustál covid festival ve městě, které nikdy nezůstává na stejném místě bez ohledu na společenskou situaci? Poor but sexy Berlín je určitě víc poor, a pokud můžu hodnotit podle dostupnosti bydlení, evidentně pořád stejně přitažlivý pro přistěhovalce. Jen ten punk má trošku jiný vibe v kontextu rozestavěných fancy mrakodrapů a döneru za 6€. Není ale všem dnům konec. Berlín je proces.
Základna CTM se z Kreuzbergu přesunula do silent-green ve Weddingu. Areál bývalého krematoria je krásný a v kombinaci s nechutným zimním počasím, vichřicí 4 454 543 km/h a agresivní vlhkostí je atmoška top shit. Čtvrteční program začínám v radialsystem. Intimní atmosféra, sedíme na zemi a čekáme na GLIA, dílo zesnulé Maryanne Amacher v provedení ansámblů Contrechamps a Zwischentöne. Umělecký vedoucí Bill Dietz v úvodní proslovu konstatuje, že Maryanne by se určitě líbilo, kdybychom se v průběhu koncertu hýbali a zkoumali zvuk celým tělem.
Stage se šesti hudebníky uprostřed sálu je součástí publika a můžeme se jim klidně dívat i do not, což je wordový dokument s velkým množstvím poznámek a stopky. Elektroakustické dílo trvá 70 minut a zkoumá hranice toho, jak potichu můžou hrát housle a jaké frekvence je možné dostat z akordeonu. Drony ve všech extrémech. Lidi následují instrukce a frmol se přirozeně zintenzivňuje v hlasitých pasážích. Instrumentace je zábavná, přesně to jsem čekala podle anotace, a to je dobře. Příjemný fyzický zážitek předznamenává safe spaces pobytu – v hluku a davu lidí v interiérech, bez zimy a deště. Člověk musí neustále redefinovat svoji ideu komfortu.
BUT IT’S WARM IN HERE
Jako každý rok má CTM ústřední téma ročníku a jako obvykle je nejvíc patrné ve vizuálním umění. Letos jsou to Portály. Na instalaci We Found Our Own Reality v Betonhalle je útulná atmosféra s indickou hudbou na vinylu a vůní kadidla. Úplnou náhodou vychytáváme komentovanou prohlídku s kurátorem Paulem Purgasem, ten provází zvukovou instalací, která stejně jako vonné tyčinky v betonové hale kombinuje tradiční symboliku se současným strohým minimalismem.
Purgas hledá spojitosti mezi tradicí a modernitou a dle vlastních slov se snaží návštěvníka přimět přemýšlet nad alternativní historií a propojeností světů, ideí a myšlenkového kontinua. Tahle fúze je tady (na CTM i v Berlíně) normální a přirozená, ostatně málokde nastalo za posledních 100 let tolik změn a nikdo se nad nima nepozastavuje, jsou součástí života. Vnímat a nesoudit, popisky jsou neefektivním jazykem.
Do Festsaalu Kreuzberg jdu v pátek po luxusní večeři v Kimchi Princess taky s otevřenou myslí. Soudě dle publika, kterému je v průměru 20, jsem mimo cílovku, na prvního vystupujícího Xzaviera Stonea však reagují velmi opatrně. Což je škoda, je to kvalitní pop s vytříbenou atmosférou (včetně kurátorovaných vonných tyčinek). V průběhu koncertu se k beatům přidává i živý saxofon, příčná flétna a synťák, nejdřív v podobě intermezz, pak už i naplno, a publikum nakonec taky ožívá.
Iceboy Violet na začátku říká, že tomu dnes dá všechno. Dává tomu tak 200 %, je uprostřed davu propojený se všema a vším, a i když jsem od něj tak 20 metrů, cítím to. Jede nonstop půl hodiny a blije duši, nechápu. It’s fucking cold outside, but it’s warm in here.
PŘIROZENÉ SOUČÁSTI SVĚTA
Nejkontroverznější vystupující v rámci berlínských fullmooňáckých pivních debat byla rozhodně Lil Mariko. Prý že na ni ani nemusím zůstávat. Ale prostě sorry, fakt mě to baví. Stejně jako u Iceboy Violet je super vidět vystupující, co si to užívají, co chtějí, aby to bavilo i publikum, a v případě Lil Mariko se hlavně neberou příliš vážně. Mělo to všechno, živé bicí, trashový half playback a kawaii ženskou agresi.
Nevím, jestli se CTM hlásí k iniciativě Keychange, která bojuje za genderovou rovnost v hudebním průmyslu, na letošním ročníku však bylo hned několik silných ženských vystoupení. Jedním z nich LustSickPuppy, v případě které popisek fungoval opačně – moc jsem od toho nečekala a byla pozitivně překvapená konzistentním mámvpičizmem, pocitem sounáležitosti a energickými beaty.
Panorama Bar měl v sobotu taky krásný program. Synťáky a bpm Asep Nayak evokovalo Operaci Kindigo na koksu. Energie byla znát i v publiku a postupné redukci oblečení. Queen Asher ft. Rehema Tajiri s Nana a Zai tomu už jenom aasadili korunu. Živá párty, zapojování publika a hutné beaty. Na hlavní stagei taky peklíčko, Tzusing sekunduje uctivě a spokojené korzování mezi pódii mi vydrželo až do čtvrté ranní. Vymaňování se z eurocentrismu je možná na festivalech a v klubech pořád v počátcích, na CTM však přirozenou součástí uměleckého světa.
fotogalerii z festivalu najdete zde
Členové konžsko-švýcarsko-německé skupiny GROUP50:50, která sobotu večer vystupuje v HAU1, v minulosti na CTM uváděli postdokumentární dílo Hercules of Lubumbashi. Tentokrát v propojení hudby, performance a videozáznamu pokračují v díle The Ghosts are Returning, které se zabývá důsledky kolonizace z pohledu potomků kolonizátorů i kolonizovaných. Performance o pygmejských kostrách ukradených do Švýcarska v 50. letech spojuje historické prameny, současné rozhovory s potomky zesnulých, osobní reflexe vystupujících a meta komentář o procesu vzniku díla. Vše spojuje hudba, vše má svoji roli a nic není nadbytečné. Jediná výtka patří špatně synchronizovaným titulkům, které jsou klíčovým elementem celého francouzsko-německého vystoupení.
Letošní CTM končím v RSO, klubu s půdorysem připomínajícím laser game, ale zato výborně označenými únikovými východy. Po třech dnech jsem celkem zmordovaná a balím to relativně brzo. V pofiderním výtahu na zastávce Schöneweide se ve tři ráno seznamuju s vykalenýma lidma. Jestli to za rok vydržím dýl, netuším, ale rozhodně to zkusím. V Berlíně ani nic jiného nezbývá.
CTM Festival
20. 1. - 5. 2. 2023 Berlín
foto © Zdeněk Němec
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.