Poslal tě Inženýr? Aneb zápisky hlukového milovníka | Wolvserpent

Vesmír vznikl během tří minut po velkém třesku. Někdo tvrdí, že se rozpíná do nekonečna. Kromě toho, rychlost rozpínání vesmíru se zrychluje, díky temné hmotě. Z takových věcí na mě jde hrůza, protože jak říkal jeden pruský filolog: „Když se díváte do propasti, propast se dívá do vás.“ A to zní stejně zlověstně a výhružně, jako když kovboj v baru řekne klidně: „Začněte hledat Inženýra a Inženýr začne hledat vás.“ Taky vyhrožoval nekonečnem. A utrpení je vždycky nekonečné. Kdyby mi někdo po úterních YOB/Pallbearer řekl, že se ještě týž týden zmocní Sedmičky ještě větší a hlučnější wattáž, asi bych se ho zeptal, jestli ho neposlal Inženýr.

Mála technická odbočka. Začátkem roku jsem s Mattem, kytaristou Rosetty, řešil high gain aparáty, ty nejhlasitější bestie. Protože vím, že se v těch věcičkách rád hrabe a staví vlastní, nadhodil jsem mu, jestli by mi nepřivezl na dalším evropském turné jeden kousek. Že jsem prý blázen. Na poslední šňůru si vzal do letadla vlastní amp, zaplatil za bagáž 500 amerických babek a musel ho rozmontovat a vyndat transformátor, aby vůbec splnil váhový limit. Do toho si postěžoval (jako snad každý kytarák za oceánem), na kupčení s aparáty Sunn, které jsou dnes „grossly overpriced“ kvůli „doom metal flavor-of-the-month crowd“. Takže. Carlson hodil nedávno svůj Sunn na ebay (za fér cenu) a hraje na Marshall. YOB i Pallbearer a vůbec značná část kapel, co nahrává s Billym Andersonem, hrají na Hovercraft, řízné apce stavěné nadšenci ze starých/nepoužívaných zesilovačů. Na evropských turné Marshall. Sice duo, ale Wolvserpent s sebou měli aparaturu pro dvě kapely. Dvě kytarové Eddie Van Halen „klasiky“ Peavey 6505, plus dva basové half-stacky (hlava + box). Pokud to byly jejich vlastní, doufám, že co nejdřív vyprodají celý merch. Láska k hluku.

Takže z vlkohadího koncertu se stala téměř sólokapr verze droneové události „Drone in the New Year: Mass Shreditation“, kdy doommetaloví nadšenci z celého světa zapojí sekery do všeho, co se dá, posílají nahrávky svých vazeb a počítá se součet celkové wattáže. Riffy a kopák tentokrát netlačili jen na holeně, ale i do břicha a občas na solar. Dvojice čarující hudbu někde mezi rituálním dark ambientem, drone/doom metalem s ozvuky atmosférického black metalu se po třech letech vrátila na Strahov, tentokrát bez vlků v trůním sále, aby zde započali evropské turné. Chlapík, co vypadá, jako by se vrátil z lesa, kde si sám postavil BC Rich Warlock z toho, co příroda dala, zapaluje cosi na jednom zesíku, myrhu snad, nevím, nepoznám. Nasaju kouř a nikdy mi snad nebylo líp. Všechny antipyretika a nosní kapky s „éterickými oleji“ se můžou jít vysrat. Moc příjemně to vonělo. Předtím, než nás nechali překročit Threshold Gateway, zapálil cosi jako groteskně velký pálo, jenže to nikomu nepodal dál, sám si taky nedal. Vonělo lesem. A moc. Od té chvíle se pro mě Blake stal elfem, co zkoumá vlastní duchovno skrz metal. Zní to pateticky, těžko se představy už ale zbavit.

Vrány a havrani dokrákají. Brittany spouští krátkou mezihru na housle, co vypadají spíš jako výstroj Stormtroopera, vymění zlověstně vypadající nástroj (vás neznepokojují bílé housle?) a smyčec za paličky a následuje pohled do záře ohně, Within the Light of Fire. Šestnáct minut kulhajícího drone metalu, kde kyjový riff podpírá tremolo fráze přivolávající všechen hmyz. Sampler/laptop, delay, pedalboard, multiefekt, dva expression pedály, to všechno stíhají s obratnostní lukostřelce lvl. 99. Na každou smyčku si dává jeden pokus. A v takhle plíživé hudbě jsou šance na schovávání chyb méně než prchavá naděje. Střet rituální/duchovní hudby s velice soustředěným, pečlivým hraním. Hrát minimalistické skladby v rozpětí šestnáct až dvacet jedna minut musí být na palici. Opravdová psychedelie není o krabičkách.

In Mirrors of Water. Jdu pomalu na autobus, oblíkám si mikinu, kterou Wolvserpent udělali před odjezdem, aby vybrali pár $$$ na cestu, jsem rád, že voní těmi lesními zápalnými cosi, a uvědomuji si, že v téhle prostřední skladbě hraje jeden včelín přes sedm minut. Primitive black metal as kvlt as fvck. V překladu: autisti drhnou temnotu. Jestli na titulce Terrorizeru avizují rozhovor s Fenrizem „I’m like Rainman“, ať si pustí tuhle. Tklivé housle, ptáci, voda, probouzení země. Pak riff, co by nedali dohromady ani Nocturno Culto feat. Will Hunting, prod. Forest Gump. Struktura a nálada celé písně vydá na krátký film, stačí zavřít oči.

Concealed Among the Roots and Soil. Těžko se divit, že jsou kamarádi s Wolves in the Throne Room. I Will Lay Down My Bones Among The Rocks And Roots, odpovídají bratři Weaverovi. Brittany hraje na poněkud nestandardně rozestavěnou soupravu. Tam, kde jindy bývá rytmičák, stojí druhý kotel, virbl po levém boku. Co mě ale zaráží víc, je to, jak vzletný a lehký mi připadá její styl hry. A přitom se z bicích ozývají takové rány. Záměrnou monotónnost vyrovnává komplikovanějšími beaty. Sledovat všechny dopady paliček a vynechané doby motá hlavu. Před tímhle vším se strhlo něco docela jiného.

„Aby to nebylo všechno tak vážný, nemrtvě smutný, přijedou 4 opravdický frajeři – Argonaut“. Nejdřív jsem to považoval za úkrok „pacifistických hippíků“, ale drajv hulvátskýho (nemyšleno pejorativně) mě dostal. Ono kdyby před Vlkohadem hodinu preludoval budoucí sebevrah se spoustou krabiček a weltschmerzem, bylo by to vážně nemrtvě smutný. Jako vesmír.