Pražské rande Transglobal Underground s Fanfara Tirana

Na počátku devadesátých let odmítlo několik britských hudebníků a djů diskotékové šílenství i šířící se pojem world music a začali si dělat věci po svém. Inspiraci si vybírali napříč spektrem, ne náhodou vznikli Transglobal Underground v Londýně, nejmultikulturnějším městě Evropy a snad i světa. Trip-hop, dub, reggae, bhangra, indická, africká, asijská hudba a kdovíco ještě, londýnský eintopf, který se rychle stane návykovou látkou.

Jádro od počátku tvoří klávesista a multiinstrumentalista Tim Whelan aka Alex Kasiek a bubeník Hamilton Lee, často se skrývající za jménem Hamid Mantu. První album Dream of 100 Nations, vydané roku 1993, začalo zvolna čeřit klubové vody, především díky vokálu okouzlující zpěvačky Natachy Atlas. O rok mladší International Times už zapříčinilo téměř tsunami, zájem neopadal ani s třetí řadovkou Psychic Karaoke. Jejich sláva kulminovala na konci devadesátek, kdy se kapela rozrostla. Získala za člena například dholistu Johnnyho Kalsiho, navíc předskakovala Jimmymu Pageovi nebo Robertu Plantovi. Někdo zůstal, jiný odešel, dnešní sestavu tvoří někteří „nováčci“, kteří jsou ale v kapele přes deset let, třeba skvělá sitaristka Sheema Mukherjee. V novém tisíciletí zaznamenali úspěch s albem Moonshout, které získalo prestižní ocenění BBC Radio 3 World Music Award v kategorii Club Global (není od věci dodat, že kategorie vznikla v podstatě jako reakce na tvorbu Transglobal Underground, Fundamental a dalších fúzujících kapel). Nejnovějším počinem je projekt s albánskou dechovkou Fanfara Tirana. Společná, rok stará deska Kabatronics dostávala čtyřhvězdičkové recenze, navíc byla impulsem k rozsáhlému turné, během něhož se dostali za posledních devět měsíců do Čech hned třikrát.

A to byl dost pravděpodobně kámen úrazu. V době předpokládaného začátku, tedy kolem deváté hodiny, zel Music Bar prázdnotou, příchozí se počítali na sto hlav. Počet se s úderem půl desáté sice maličko zvýšil, přesto na klubovou legendu bída. Začátek v oparu jak Ostrava po ránu, do mlhy se začaly prodírat tóny klarinetu Fatbardha Capiho, údery Leeho bicích a zvolna se rozjíždějící Whelanovy ostré beaty. Intro Kabatronics nabíralo na obrátkách, až přešlo do diskotékového kalupu. To už se na pódiu objevil i zbytek ansámblu, i když personálně okleštěného. Pozornost strhával zpěvák Godfrey Duncan alias Tuup, tvářící se jako vždy zlověstně, tentokrát i trochu nevěřícně při pohledu na hlouček pod sebou. Jak radí Guth-Jarkovský i Tranglobal Underground, no guns to the wedding, na svatbu se zbraně nenosí! Pozvedněte číše, oslavujte novomanžele a hoďte si škrpálem. Když se spojí Tranglobal Underground s balkánskou dechovkou, nic jiného než taneční mejdan snad ani čekat nemůžete. Bosá Sheema usazená na piedestalu se sitarem se usmívá, Whelan si vzadu sem tam zatančí, pupkatí balkánci troubí o sto šest. I Tuup se rozehřívá a buď svírá mikrofon nebo darbuku, to když zpěv přebírá Albánec Niko v tradičním úboru. Drobné arytmie zanikají v eklektické smršti zvuků.

Novinky z Kabatronics mají přednost, Plač Maruško, Shtojzovalle, Three Beauties nebo nejsilnější skladba Willow Tree, přesto je nejobdivovanější a nejnatáčenější sólo Mukherjee, doprovázené klarinetem. Nezapomíná se ani na dávnověk, flashback v podobě Templehead v remixu Fanfara Tirana, We Come to Tear Your Wall Down či hypertaneční Dancehall, Mukherjee střídá sitar s basou. To už si říkáte, co je sakra s klimatizací, že vám tečou proudy potu po šíji. Zdá se, že končí, potlesk ale vrací muzikanty ještě na několik energických přídavků.

Přiznejme si, nebyl to nejlepší koncert Tranglobal Underground v našich končinách, alespoň dhol by byl býval vítaným zpestřením. Přesto potěšili. Taneční droga zapitá balkánskou rakijí je dobrým receptem, jak získat zásobu endorfinů na několik dnů dopředu.