Přes sídlák s performerem Antonínem Brindou

Pokud bychom mapovali prostorově nenáročné galerijní prostory v Praze, bude Galerie Nika patřit k těm nejmenším. Výstavní open-space prostor UMPRUM je oválnou, dobře nasvícenou výlohou, která od vystavovatelů vyžaduje jistou schopnost interakce s prostorem vstupní haly metra zastávky Karlovo náměstí. Krom aktuálně probíhající výstavy Quid pro quo autorek Adély Vavříkové a Barbory Žentelové připravila galerie na sobotní večer druhou část performance Antonína Brindy, umělce a organizátora mnoha kulturních akcí v Čechách i zahraničí. Autor je dlouhodobě fascinován velkými městy, jejich infrastrukturou a dynamikou, snaží se s městem vést dialog a zkoumat ho. To se projevilo i v jeho performanci s názvem underground pt.2, na které si bylo nutné předem zarezervovat místo. „Součástí akce bude i drobná výprava do přírody, nemělo by to být nic náročného, ale doporučujeme tomu přizpůsobit obuv, tj. nemít podpatky,“ avizoval e-mail od galerijních koordinátorek, dalo se tedy očekávat, že půjde o poměrně živou záležitost.

Před zářící výlohou se kolem čtvrté postupně začali scházet účastníci. Na místě už čekala kurátorka akce, performer a fotografka. Po tom, co úspěšně dorazilo všech sedm účastníků, se naproti veřejným záchodkům, kde jsme všichni plni očekávání stáli, rozezněl český rap. Přenosný repráček položený na zemi ladil pouliční atmosféru, Antonín mlčky vytáhl z papírové tašky plastové panáky a Božkov Republiku, všem rozdal po kalíšku, v druhém kole každému nalil panáka a ve třetím si s námi beze slov připil.

Na performancích, kdy se člověk stává jejich přímým účastníkem, nikoli pouze divákem, je skvělá možnost se rozhodnout, zda si udržím distanc, budu se koutkem úst nervózně šklebit a celé mi to přijde trochu cringy, nebo umělcovu výzvu vezmu vážně, uvolím se hrát jeho hru a celé dění si dosyta užiju. Vždycky však platí rovnice: čím více do toho jdu, tím víc si odnesu.

Dohrála hudba, Brinda se představil a pozval nás na dobrodružnou výpravu na okraj města, kde jsme se měli zúčastnit lehce nebezpečného průchodu sídlištní lokalitou Lužiny. Ulice, a specificky toto sídliště, má svá pravidla, která je nutno dodržet, aby nebyl narušen řád. Nejoptimálnější je, aby člověk prošel prostorem takřka neviděn a neslyšen, a následoval svého průvodce. Součástí výpravy je cesta metrem na zastávku Luka. Už po cestě bychom měli být spíše tiše, nepoužívat telefony, interagovat spíše minimálně a pozorně sledovat okolí, zatímco nikdo další nemusí vědět, že jedeme ve skupině na expedici.

Brindovi se poměrně snadno daří vytvořit lehce tajemnou atmosféru, která nás vtáhne do děje. Kupujeme lístky a vydáváme se na cestu. Spolu, přesto sami. Rozprostřeme se po vagónu, někdo si sedá, jiný se opře o sklo. Fakt, že víme, ke komu v dané situaci patříme, ale nedáváme to najevo, a ostatní nemají šanci tušit, že tomu tak je, mě přivedl k myšlence, že jsem možná také někdy byla účastníkem podobné situace, akorát z druhé strany, jako netušící kolemjdoucí nebo spolucestující. Nikdy to ale nezjistím, nemám jak. Může existovat nekonečné množství mnou neregistrovaných interakcí, z nichž některé bych nejspíš neodhalila ani tehdy, kdybych občas vytáhla nos z telefonu a pořádně se rozhlédla kolem. Každopádně, příští zastávka Luka, takže nenápadně ke dveřím a hlídat si vedoucího v černé bundě a teplákách. Na nástupišti metra není těžké smísit se s davem a nevyčnívat, během opakovaného průchodu lehce zanedbaným obchodním centrem už to jde hůř. Brinda v čele supertajné výpravy křižuje chodby a člověk si trohu připadá jako v dokumentu Central Bus Station o nádraží v Tel Avivu.

Za rohem, venku z obchoďáku, nachází Brinda tři odložené knihy, jednu z nich si bere, drží ji za zády a pokračuje v cestě. Rázuje poměrně rychle, skupina přizpůsobuje tempo. Procházíme kolem dvojice zchátralých mužů, jimž z kazeťáku položeném na zemi před hernou hraje německá rapová adaptace písně Řekni, kde ty kytky jsou. Mám pocit, že procházím interaktivním filmem o sídláku, pozoruju dění a všechno v kulisách nenápadnosti vypadá jako připravené. U náhodné sochy uprostřed betonového plácku Brinda obřadně odkládá nalezenou knihu. Pokračuje dál, k dětskému hřišti. Spiklenecky se k nám naklání, říká: „Jestli chcete, tak můžete, ale nemusíte,“ načež vyleze na prolézačku a sjede kovovým tobogánem dolů na pískoviště. Většina skupiny ho následuje. Dojíždím dolů a vyjeveně na mě kouká dítě s babičkou. Není čas ztrácet čas, průchod sídlištěm pokračuje.

Na dalším plácku s lanovými překážkami a gumovou trampolínou nás performer vyzývá, abychom počkali. Kurátorka pouští rap z repráku, nalévá další rundu Republiky. Antonín mezi tím dynamicky, jako šelma, přelézá a podlézá lana, překonává překážky jako v nějakém rituálu, potom procítěně skáče na trampolíně a poté, co odevzdá tuto pomyslnou oběť duchu sídliště, na nás kyne, abychom ho následovali v cestě po schodech do další části prostoru.

Sídliště Lužiny je opravdu obří, plné panelákových stěn a relativně lichých, zpola opuštěných prostor. Lezeme po žebříku na dno nádrže pokryté bílými oblázky. Jedné dívce při slézání žebříku sjíždí dlouhé vlasy po jednotlivých stupních, toužím to vyfotit, ale musím lézt za ní. Křupají nám pod nohama oblázky, po vzoru Brindy v nich vyšlapáváme spirály. Jdeme po krajnici, překračujeme linie, opatrně vstupujeme do průchodů mezi domy, krok sum krok nakračujeme po dlaždicích, jako plížící se fantomové. Prochází kolem nás rodina s dítětem, v polovině cesty, když nás vidí, dítě popadne, otočí se na patě a urychleně zmizí. Blonďatá paní na nás nejistě civí z okna druhého patra. Sprintujeme jeden po druhém k přechodu. Opatrně, po špičkách, přecházíme silnici. Chvílemi silueta performera chvátá prostorem jako nafrkaný feťák, jindy se plouží zpomaleně a opatrně. Interakci s městem si k smrti užívá. Sžívá se s ním, splývá, našlapuje, poslouchá, pošťuchuje a ohmatává hranice.

Uskupení deseti lidí má proměnlivou dynamiku, variuje mezi figurou a pozadím. V prostoru, jako je nové nákupní centrum, se skupina rozmělní a ztratí v davu, zatímco na opuštěné cestě kolem školy svítí souvztažnost jednotlivců jako lejno na oltáři. Jsme nápadně nenápadní. Jsme podezřelí. Možná natáčíme film nebo jsme zfetovaní, možná na nás zavolají policii, ale dost možná si nás vlastně vůbec nikdo nevšimne. Anebo je to všem jedno.

Docházíme k živé cyklostezce. Zastavujeme u kruhu stromů kolem menhiru. Je to keltský stromový kalendář, každá dřevina je jiná. Brinda si rituálně zapaluje cigaretu. Reprák pulzuje hudbou, dolévá se rum, došli jsme k magickému místu. Antonín dokouří. Výpravu přes sídliště jsme zvládli, teď už můžeme normálně mluvit. První část performance končí, nyní je možné vylézt na kopec, jemuž se říká Makču Pikču, v klidu dopít lahev a chillovat. Musím z časových důvodů odejít, ale zostřeně vnímaná realita poslední hodiny ve mně ještě dlouho zůstává.

Relativita začlenění do společnosti, možnost sledovat veřejný život, který se děje, jako by se nikdo nedíval, neboť pro městského člověka se kolemjdoucí dav stal šumem na okraji zorného pole, i jistá absurdní hravost prožitá během hodinového bloumání městským osídlením ve mně zanechala touhu i nadále více vnímat okolí, nezacpávat si oči a uši obsahem, který lze konzumovat kdekoli, ale připraví nás o pomíjivé dění „tady a teď“. Podcast si přehraješ znova, ale to, jak mladý tatínek zvesela říká dvouletému synovi: „No páni, to je ale teda moc parádní odrážedlo! Moc parádní!“ už na replay prostě nedáš.