woko | Články / Reporty | 27.04.2015
Večer plný tvrdé hudby pro lidi, kteří echt tvrdou hudbu nevyhledávají. Večer, na kterém si můžete v pětadvaceti připadat staří. Na společné tour Landscapes a The Tidal Sleep se objevila Praha a místní No Chance of Recovery už v půl osmé rezonovali sedmým blokem. I když toho chlapci zatím moc nenahráli, určitě v nich vězí potenciál. Nesnaží se sázet na populární „emo hardcore“, ale zapojují i něco invence. Vokál sice zní občas moc romanticky, ne tak naživo, ostudu si rozhodně neudělali. Jen by si mohl příště zpěvák vytáhnout kraťasy ,just sayin‘.
The Tidal Sleep byli hřebem večera. Post-hardcore by už taky mohl leckdo považovat za vyčerpaný žánr, ale s jakou lehkostí a zároveň energií ho Němci servírují, je radost. Jako by Touché Amoré s La Dispute měli potomka, který se vyžívá v No Omega. Během setu nedává pětice na pódiu moc na výběr než děkovat pánu bohu za čočky, protože brýle bych měl už ty tam. V prvních řadách se to snažíme rozhýbat, ale mládež nereaguje, při Smoke And Mirrors si dávám pozor, abych si nerozsekl hlavu o odposlech. I když se některým členům začíná stříbřit ve vlasech, hrají, jako kdyby neexistoval zítřek. Příště už přijedou jako hlavní akt. Přísahám bohu.
Na Landscapes je nejnarvaněji. Vepředu to začíná pomalu vřít a divím se, jak Shaun Milton za mikrofonem může pobíhat v mikině. Kapela předvádí standardní set včetně piruetek a dupání ze strany na stranu, publikum je ale nadmíru spokojené, Shaun se válí po zemi nebo po lidech. Netrvá to dlouho a dojde na sborové zpěvy, každá skladba zasluhuje hlasitý potlesk. Melodické hardcore s pop-punkovými postupy dává vzpomenout na dva týdny staré vystoupení While She Sleeps a Hundredth, Landscapes by to tam slušelo jako na obrázku. Sedmička se rozpouští ve spokojenosti.
Landscapes (uk) + The Tidal Sleep (de) + No Chance of Recovery
23. 4. 2015, Strahov 007, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.