Prišiel si o koncert roka, boha! (Brutal Assault 2018)

Vstát na čas je čím dál víc vysilující, navzdory příznivějšímu počasí, co pro nás aspoň pár kapek zaplakalo, prach nedusí, kůže nehoří, kosti sténají a hlavy padají. English breakfast na hulváta zívneme, dneska se začíná bez zvukovky, do absintových hájů v K.A.L.u žene přednáška se starými známými. “To není v jedenáct, ale v jednu! O jednu jedničku míň, ty debile!” Nebýt sociálních sítí, ani bych si nevšiml. Křičím, to jsem já mluví dvojjazyčným srdcařstvím a recyklovaným papírem, změklou vazbou a nadšenectvím podvratné kultury ze všech podzemí. Diagnóza xerox, vizita Rudi Rus, pacienti Michela, Hroch a Veselý.

“Jde o čistý nadšenectví, čistou posedlost, potřebu poslat dál informaci, šířit a infikovat čtenáře, ego stranou,” mluvil mi z černé duše chraplákem trve blackmetalové zpěvačky Ten Nej. Dneska bude nákaza, co seká hlavy, hladová bestie. Kafe a bochté a ze startu Sadistic Intent a kůže a železo a čerň a death a zlo. A dost! Jakmile zaslechnu zkratku ‘postblack’, větřím navigaci jít do prdele, ale malí Němci Harakiri for the Sky serou na klišé, i ta nejotravnější, co jsou v rámci žánru už tak trochu povinnost, a umí i za bílého, vlahého pátečního odpoledne pohltit a nepustit, zatímco klasická kokotina Hentai Corporation odpudit. Skvěle a s totálním nasazením narvaná blbost bude pořád blbost, a o čuráctví Radka Škarohlída tu nejde, naopak.

fotogalerie z dalšího festivalového dne tady

Potřebuju něco poctivýho na spravení chuti a Pestilence jsou ten správný výlet na stroji času do minulosti, kdy se death-thrash řezal hlava nehlava a žádná kapela nebyla navíc. Navzdory zvědavosti, co předvedou První Hoře, mě Misery Index chytli a nepustili. Karanténa pojme i jednu Platonickou, co nepřestává brblat a kritizovat a zívat a převracet oči, byť právem, ale tenhle nákurv nepřipouští kompromisy. Říkejte tomu metal nebo grind nebo hardcore cokoliv, těm týpkům je to očividně fuk. Pro tyhle míry intenzity neexistujou nálepky, natož škatule. I bez přesahu válec, ale zajímá nás přece, o čem si budeme povídat v backstagi, ne? A tihle řezníci z Baltimoru jsou s náma na barikádách, když se z nich řítíme do kaluží krve. Není úniku, ani když se schyluje na největší bizár festivalu. Platónia má chuť na Terror, cukám se, přestože Terror jsou zákon, přestože i Náčelník si vloni podupával při čekání na poslední českej set Swans. “UGH! I said UGH!”

Totální nasazení, dupačka, tlak, hymny, no a co? Co je ten CODE, podle kterýho jedině se dá žít? Jestli STAY TRUE znamená militantní elitářství, asi nerozumím. Terror jsou blbost, dejte mi kurva pokoj, nechte mě napít se kafe, zadělat si na infarkt, vydechnout, vypičovat. Už je těch vrcholů moc, lineup je nejvyrovnanější než kdy dřív, i ta největší deathmetalová mlátička, i ta nejdebilnější retro kokotina čerpá buď ze jména světového formátu, nostalgie návštěvníků nebo životní energie. Ptám se sám sebe, kolik životních setů ještě ustojím, když do krvavě rudého svitu nastupujou tátové.

AS-WE-DRINK-FROM-THE-NIGHT-IT-SELF!

Švédská škola kytarovýho riffu par excelence, charisma Thomase Lindberga, skandinávská poctivost a diktátor Adrian Erlandsson. Od reunionu to kapele neskutečně šlape, což dokazuje nejen comebacková hymna At War With Reality, ale nečekané změny v sestavě dvorních skladatelů kapely i čerstvá deska, čistá radost z hraní, rezignace na kecy, otravný klišé a pičoviny kolem. Jen syrový chlad, co krmí vnitřní plamen, vrásky a šediny. Až budu starej, chci nosit kšiltovku naraženou takhle nízko do čela, kam život vepsal báje a jizvy. A jednou z nejhlubších bude tenhle recitál kmotrů veškerýho metalu, At the Gates. Zkusím Aluk Todolo, ale ten ostrý start slibuje, že kapacity docházejí, a jakkoliv je ta temná jamovačka sympatická, sotva pohltí.

Nechám se vyflusnout přímo před Gabrielovu trubku. Behemoth jsou povinnost, domácí, jistota, klasika, zákon antivíry, ale nový věci pojmou zase o pár odstínů plamene, co spaluje obrácený kříž víc než předchozí opus The Satanist - ta deska, co ji otáčel nejeden mladej a pokérovanej vořežprut. Jak osvěžující, když i civila pohltí metla, když se z nadávky stane štempl a z pravidla překvapení. Hardcore na Islandu pšenka nekvete, byl jsem tam a je to fakt nádherně divná a jebnutá země, ale útesy a vyvrhelové lávy si říkají o black metal. Misþyrming vypadají mladě, zní zrale a zatěžkaně, a ať hrajou sebedýl, žeru jim to do poslední noty, narozdíl od všelijakých počmáranců na velký stagi. Říkal někdo ledovcový kafe ve dvě ráno? Jasně že černý, zítřek se nevyhnutelně blíží, síly docházejí, ale ještě pořád na jedno ucho slyším. Naordinoval jsem si rande s Evou Spence, vyšetření Unsane a výzvu v podobě setu Wiegedood ve dvě ráno. Ozvu se posmrtně, až mi do žil vstříknou Integrity.