Příště trochu trávy (Connan Mockasin)

Tak já musím bejt asi úplná kráva, když si myslím, že stihnu tři věci za večer. Krávo, krávo, pičo, krávo. Navíc jsem si vysnila lehké drogy, ale smůla. Rozumějte, Connan Mockasin je hudba, která si podle mě trochu trávy žádá. Má svůj styl, tím chci říct, že se mi jeho produkce slívá do jednoho příjemného meditativního proudu. Jistě nezaměnitelného, ale jednoho. Složka mokasíny a jedem.

Jdu přes most přes koleje, jdu sama, tma jak v prdeli. Jestli mě někdo znásilní, tak dneska. Příhodné počasí, příhodná situace. Jdu kolem parkoviště-herberku-skladu, za plotem nastartovaná sanitka. Kouř má barvu pálících se pneumatik, ale voní jako šeřík. Stydím se, že jdu pozdě. Všem je to samozřejmě jedno. Když přemýšlím, kde vezmu zálohu dvacet korun na kelímek, přečtu si „platba kartou nad 200 korun“. Skvělý. Na druhým baru karty vůbec. „Tak to jsem v prdeli,“ povídám barmanovi. Mám pět korun. Jako pardon, ale tohle je vtip, že? Před deseti lety v Dánsku jsem za jedno pivo pípala kartou. To si tady budeme cíleně hrát na to, že jsme východní Evropa, a budeme si nosit zlatý valounky nebo co? Děte doprdele s kecama o tom, že je terminál drahej, taky to tu nemáte levný. Ano, měla jsem si dát ty drogy.

Je mi vedro. Opřu se o zeď. MeetFactory není narvaná, ale příjemně zaplněná. Mockasin má na hlavě sombrero. Když si ho sundá, zjistím, že pod ním schovává ještě apartní rybářský klobouček. Je tady ten v kšiltovce s mastnýma vlasama, nemůžu mu přijít na jméno, ne Major Lazer, Lazer Viking, jasně. Za chvíli vidím dalšího týpka s kšiltovkou a mastnýma vlasama. Dojde mi, že to je dnešní dresscode. Pak taky kluka s kapitánskou čepicí a sakem. Ten tvoří svou vlastní kategorii. Mockasin má vlasy podobně mastný, asi si pak sundají čepice a budou se navzájem vískat, představuju si to jako rituál chlapského přátelství. Přátelé s vizáží upatlaného amerického kamioňáka s alter egem sériového vraha.

fotky z koncertu najdete tady

Jsem překvapená, kolik lidí zpívá spolu s Mockasinem, měla jsem dojem, že si na nahrávkách jenom něco žvatlá, ne že zpívá i něco podstatnýho. Tak se zase trochu stydím. Ale dopředu se bohužel nedostanu, takže bych se stejně blbě přidávala. Connan vystřihne I Will Always Love You, vidím zapalovače. Uječená píča vedle mě, co balí barmana Páju a stěžuje si, že na ni lidi dělali „pššššt!“, se může blahem posrat. Má asi tak dvacet kilo a v sobě tak dvě promile a neví, co tady, kurva, dělá, protože vona je metalová princezna. Její vystoupení nikoho nezajímá. Ani toho nebohého Páju, kterému nezbývá, než ji ze slušnosti dál poslouchat a vymlouvat se na to, že má zítra zkoušku.

Z podstaty Mockasinovy hudby je tu jinak spousta velmi klidných lidí. Kluk ve vatový vestičce, úsměv od ucha k uchu, jako sluníčko, hledá zpoza sloupu nejlepší úhel na fotku pódia. Lidi se courají dovnitř a ven a ven a dovnitř na cigára a tak. Nedivím se, není snadný to poslouchat v kuse. Já bych si k tomu sedla, ale někdo tu i tancuje, i když zrovna tenhle páreček vypadá, že spíš předvádí nějakou paradoxní hipster cool scénku. Je to celé camp asi, že? Tak jako lehce recese a lehce se tomu smějeme? Obávám se, že se mi Mockasin líbí zcela upřímně. To, že si jeho image sedla do ducha doby, je bonus spíš pro něj.

Co můžu odhadnout svým slabým zrakem, moc se mu tady líbí. Občas něco vypráví, ale nerozumím. Lidi mu spokojeně vrkají zpátky, já se přiblble usmívám. Slyším další cover, hip hop to je určitě, taková ta tudu tu du... Zpětně poznávám I’m the Man That Will Find You. Odcházím před přídavkem, mám před sebou dlouhou cestu do tmy. V hlavě větší klid než předtím. Jdu zpátky kolem kolejí, kouř pořád čadí a sanitka je nastartovaná. Už v ní ale nikdo nesedí. Za rohem začuchám a zpozorním. Kouř teď smrdí, jako když se pálí houby. Hřiby nebo babky. Podivuhodné.